Praha – V Auschwitzu několikrát stál přímo před doktorem Mengelem, měl ale to štěstí, že válku nakonec přežil. Dvaadevadesátiletý pamětník holocaustu Felix Kolmer vzpomínal v Interview ČT24 na to, jak laskavě vypadající lékař posílal jemným pokynem ruky tisíce lidí na smrt. I na to, že zdaleka nejhorší příslušníci jednotek SS nebyli Němci, ale naopak Ukrajinci a esesáci z pobaltských států.
Felix Kolmer je jednou z nejvýraznějších tváří Světového fóra holocaustu, které v pondělí začalo v Praze a Terezíně. Výročí sedmdesáti let nepovažuje za tak veliký předěl, má spíš radost z toho, že se ve světě na holocaust stále vzpomíná.
Kolmer se narodil do rodiny italského legionáře a pozdějšího obchodníka s elektrotechnikou. S antisemitismem se setkával už od malička. V Česku ale podle něj šlo spíš o předsudky. Nebezpečné to začalo být až po roce 1933 s nástupem nacismu v Německu. Všechny plány obyčejného života pak skončily v jeho necelých sedmnácti letech, když přišla nacistická okupace a protektorát. Do Terezína odjel už s prvním transportem v listopadu 1941.
„To, co bylo, s tím můj mozek pracuje pořád, ale ne, že by mě to děsilo. Samozřejmě jsou určité dny, kdy vzpomínám, na kamarády, kteří mi umírali v rukou. Kamarády, kteří raději ukončili svůj život vběhnutím do drátů, kde bylo napětí 22 tisíc voltů. Dřív mě to pronásledovalo hlavně v noci, sny pořád občas přichází, ale zajímavé je, že vždy vím, že já to přežiju, ale nevím, zda ti ostatní.“
Kam jede, tehdy Kolmer netušil. Myslel si, že bude za pár dnů zpět doma. Pravdu podle něj znali jen židovští starší. Ti se ji dozvěděli od muže z Plzně, který v SS uniformě utekl z Auschwitzu. „V SS uniformě přišel i do Terezína a mluvil s židovskými staršími, kterým všechno řekl. Ti si to naštěstí ponechali pro sebe, kdyby to rozšiřovali, tak by nastala hrozná panika,“ vzpomínal v Interview ČT24.
V Terezíně se Kolmer stal členem tzv. Aufbaukommanda, které mělo barokní pevnost proměnit v tábor pro tisíce nacistických vězňů. Pod dohledem esesmana pracoval v Malé pevnosti jako truhlář nebo tesař. V táboře se zapojil i do podzemního hnutí a podařilo se mu objevit i tajnou chodbu vedoucí pryč z Terezína, kterou později využila řada vězňů. On sám ale na sklonku války (říjen 1944) zamířil do Osvětimi.
Mengele vypadal jako laskavý lékař, ale byl hrozně brutální
Teprve v Osvětimi se Kolmer dozvěděl, jaký účel mají nacistické tábory: „Jeden z vězňů, který přebíral a třídil zavazadla, mi řekl, že jsem v táboře, odkud není úniku. Ukázal na komíny, ze kterých šlehaly plameny, a řekl mi, že můžu uniknout jen tudy. V tu chvíli mi ale ještě pořád nic nedocházelo. Došlo mi to až po selekci, když jsem viděl velké procesí žen, dětí a starších lidí, kteří šli jedním směrem. Právě tam, kde šlehal oheň z komínů.“ Být starší přitom znamenalo v Auschwitzu věk nad 42 let.
Kolmer přijel do Osvětimi v transportu, kde bylo 1500 lidí. Druhý den už jich zůstalo jen 250: „Doktor Mengele poslal 1250 lidí na levou stranu, to znamenalo plynové komory.“ Před Mengelem stál Kolmer podle svých slov dokonce několikrát. „Vypadal jako laskavý lékař, ale byl hrozně brutální. Když například někoho při selekci posílal na smrt, tak to udělal jemným pokynem rukou v rukavičkách,“ podotkl. Nejhroznější byly ale podle něj pokusy, které dělal zejména na dvojčatech, na dětech a na těhotných ženách.
Kolmer byl v Auschwitzu v táboře B2E, kterému se také říkalo cikánský: „Ještě tři týdny před námi tam byly cikánské rodiny, ale celý tábor šel během jednoho dne do plynu. Hned vedle cikánského tábora byl tábor B2F, kde Mengele dělal pokusy. Viděl jsem, jak tam vodí ty děti. O pokusech jsem se dozvěděl až později, ale věděl jsem, že ty děti jsou ztracený.“
V táboře bojovali vězni o každou minutu žití. O jejich osudu rozhodovali i dozorci a příslušníci jednotek SS. Mezi nimi byly ale podle Kolmera velké rozdíly. „Nejhorší byli esesáci, kteří se přidali k SS z Ukrajiny. Úplně stejní byli z pobaltských států. Ti vlastně tu židovskou otázku vyřešili sami. Když přišli Němci, tak se na to už jenom dívali. Němci byli vlastně ti nejlepší. Je to komické, ale je to tak,“ uvedl.
„Měl jsem šťastnou náturu. Ve všech nebezpečích, které na mě číhaly, jsme si vždy myslel, že to přežiju. Možná to přispělo i k tomu, že jsem skutečně přežil. Za to, že jsem přežil Auschwitz, ale děkuju spíš svým skautským letům.“
Z Auschwitzu unikl Kolmer vlastně náhodou. Místo nástupu do vagonu, který vezl vězně do sirných dolů, nastoupil k příteli Karlu Ančerlovi – a s ním byl deportován do pracovního tábora Friedland na jihu polského Slezska. Totéž město se dnes jmenuje Mieroszów a leží jen necelé dva kilometry od českých hranic. Zde se Kolmer dočkal konce války – cestu na svobodu mu otevřel až spojenecký nálet, který přerušil elektrické napětí v ostatních drátech.
Po 2. světové válce se stal elektroinženýrem. V akademickém světě dnes platí za předního odborníka na prostorovou akustiku. S jeho publikacemi pracovaly generace vysokoškolských studentů techniky. V listopadu 2013 Kolmer převzal cenu Paměti národa, která se uděluje osobnostem, jež měly odvahu postavit se zlu.
Islámský stát se jednou srovná, do té doby ale napáchá obrovskou škodu
Své zkušenosti Kolmer přes dvacet let předával i žákům na německých školách. „Podle oblečení jsem tam poznal i neonacistickou mládež. I oni měli celkem rozumné a logické dotazy. Jen dvakrát jsem se za těch dvacet let setkal s indolencí a odporem, který bych odsoudil,“ říká dvaadevadesátiletý pamětník.
V Česku se podle něj antisemitismus neprojevuje. Dnes ho trápí spíš otázka Islámského státu, který se chová velmi brutálně. „To se jednou srovná, ale do té doby to může napáchat obrovskou škodu,“ obává se. Za důležité proto považuje alespoň to, že je smír mezi křesťanskými a židovskými náboženstvími. „Vždyť jsou to náboženství podobná, vychází ze stejných kořenů a mají stejný základ - Bibli. Ze stejných podstat vychází i islám. Jeden z Abrahámových synů je jeho zakladatel… Je potřeba se vrátit k tomu, že jsou to vlastně bratrská náboženství a mají stejného Boha, jenom ho každý vyznává jiným způsobem,“ uzavřel.
Další informace o životním osudu Felixe Kolmera mohou zájemci najít na stránkách Paměť národa.
