Kaurovi chodili jako přátelé k Rosnerovým asi jednou za měsíc na návštěvu. Děti jim prý důvěřovaly. „Jsem přesvědčen, že kdyby tam něco takového (týrání) bylo, tak by si ty děti postěžovaly,“ řekl Kaura.
Rodinu chválila i Bohuslava Urbanová. Popisovala, jak se pěstouni o děti starali a že Rosnerová cvičením postižené děti rozhýbala. Rodiče prý měli se svěřenci trpělivost - nebili jedno z dětí, ani když jim doma víc než rok pomazávalo výkaly zdi, nábytek i čisté prádlo. Urbanová zdůraznila, že dětem uškodilo odloučení od pěstounů, když ti byli loni ve vazbě. Sama prý s dětmi umístěnými v brněnské Kociánce po telefonu mluvila. „Děti plakaly, chtěly domů,“ řekla. Jedno z dětí prý odloučením trpí dodnes, mívá úzkostné stavy a musí brát léky.
Rosnerovy u soudu dřív hájily i jejich dnes dospělé děti, vypovídaly však v rozporu s tím, co dřív řekly policii. Tam bití na zadek, přes tvář i klečení v koutě přiznávaly.
Podle obžaloby pěstouni dětem nadávali a ponižovali je pro jejich postižení, vyhrožovali bitím a umístěním do ústavu. K bití údajně manželé používali prut, smeták, bambusovou tyčku i berli. Dětem způsobili oděrky, hematomy a někdy krvácející rány, které pak Rosnerová dětem ošetřovala. Děti podle obžaloby zacházením utrpěly. Rozvinuly se u nich psychické potíže, u některých vznikl syndrom týraného dítěte nebo syndrom oběti domácího násilí.
