Salechard (Rusko) – Železniční trať Salechard–Nadym, kterou mají postavit na Urale české firmy pod vedením brněnské OHL ŽS, bude zřejmě asi z poloviny kopírovat nedokončenou polární dráhu, kterou na Stalinův pokyn začali budovat vězni tzv. gulagů – tzv. mrtvou trať. Na podobnost obou tras upozornil Štěpán Černoušek z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se nedávno vrátil z expedice po stopách zapomenuté Stalinovy železnice.
Zapomenutá uralská trať Stalinových vězňů ožije
„Pokud mám správné informace, tak chystaná železnice mezi městy Salechard a Nadym v délce zhruba 350 kilometrů povede právě po či podél takzvané mrtvé trati, kterou stavěli vězni gulagu v letech 1947 až 1953,“ poukázal Štěpán Černoušek. Trať měla zpřístupnit nerostné bohatství oblasti.
Vězni, které komunistický sovětský režim umisťoval do pracovních táborů označovaných podle jejich správní organizace zkracované GULag, začali na dráze mezi Salechardem a Nadymem pracovat v roce 1947. V extrémních podmínkách za polárním kruhem upravovali terén a pokládali koleje až do roku 1953. Po Stalinově smrti ale byla stavba předčasně ukončena a opuštěna. Právě proto se o její pozůstatky zajímají historici. „Málokde se dochovaly původní tábory gulagu, kde jsou ploty z ostnatého drátu, strážní věže, baráky, samotky, předměty každodenního života vězňů,“ shrnul zástupce Ústavu pro studium totalitních režimů.
Nové stavitele táhne na Ural totéž, co kdysi Stalina – zásoby plynu a nerostů. Stavba dráhy má začít ještě letos. Na největší česko-ruský projekt posledních let by české banky měly do konce roku poskytnout úvěr ve výši kolem jedné a půl miliardy eur (36,6 miliardy korun). Celkové náklady se odhadují na 150 miliard rublů (92 miliard Kč), přispěje i Rusko z federálního rozpočtu a také regiony.
Trať, jejíž stavba se začne připravovat, má být dlouhá přes 700 kilometrů. Dráha, kterou stavěli vězňové gulagu – z nemalé části vězni političtí – měla měřit dokonce 1 200 kilometrů. Podle Štěpána Černouška pracovalo v celé trase 80 až 120 tisíc lidí, v 350kilometrovém úseku, kudy by měla vést i nová železnice, asi 40 tisíc lidí. Sám Černoušek je zvědav, zda a nakolik stavitelé nové trati využijí i pozůstatky díla sovětských vězňů.
Sice se obává o osud dochovaných zbytků vězeňských táborů podél „mrtvé tratě“, ale plány postavit ve stejných končinách novou železnici se mu zamlouvají: „Chápu to jako svým způsobem uctění památky vězňů, kteří trať stavěli.“