Praha - Mladí lidé by měli jet do ciziny studovat či pracovat a nabrat určité zkušenosti, ale následně se vrátit a tyto zkušenosti uplatnit v tuzemsku tak, aby došlo ke zlepšení zdejší situace. Řekla to známá socioložka Jiřina Šiklová v pořadu ČT Hyde Park. Podle ní často stojí za „migrací“ mladých osobní problémy. Podle průzkumu Evropské komise plánuje dlouhodobě pracovat mimo Česko přes polovinu mladých mezi 15 a 35 lety. Mezi těmi, kdo zemi opravdu opustí a kdo nakonec zůstanou, je ovšem markantní rozdíl. Mladé Čechy trápí především špatná politická situace, kdy jedna krize následuje druhou, korupce a celkově špatné „české“ vlastnosti projevující se vzájemnou nedůvěrou, nevraživostí a špatnou náladou. Podle filozofa Václava Bělohradského způsobil toto „mručení“ neustálý nedostatek času Čechů identifikovat se se státem.
Na sociální síti Facebook vytvořila ČT rychlý průzkum k tématu „emigrace mladých“. Nejčastěji lidé zaškrtávali možnost, podle níž je určitá zkušenost v zahraničí dobrá, ovšem jejich místo je v Česku. Více než čtvrtina respondentů dlouhodobý odjezd do ciziny zvažuje.
Studenti jsou silně nespokojení se současnou politickou situací potýkající se s neustálými krizemi, ale i bující korupcí. „Kvalita veřejné správy, vůbec kvalita veřejné diskuse je ve Velké Británii či Spojených státech na mnohem vyšší úrovni,“ podotkl absolvent Oxfordu Petr Janský.
Veronika Boxanová, studentka MU v Brně:
„V nejbližších letech určitě nehodlám emigrovat. Česká republika je má země, kterou mám ráda. Lepší je zůstat a nějakým způsobem to tu kultivovat. Jsem místopředsedkyní občanského sdružení, je třeba být v politice aktivní.“
Spousta lidí měla za doby komunismu možnost emigrovat, ale neučinili tak. Emigrace je totiž podle socioložky Jiřiny Šiklové vždy složitá. Dnes ovšem není emigrace vhodným názvem, ten spíš představuje termín migrace. „Je podstatný rozdíl odejít a vědět, že se nemůžete vrátit, jak to bývalo v předlistopadové éře, nebo zda se vrátit můžete,“ konstatovala socioložka.
Mladý člověk může vycestovat - a začít od nuly
Česko by neopustil ani ekonom Tomáš Sedláček. „Máme tu sečtělé, kulturně obdařené lidi. Dnes je na místě spíše otázka, kolikrát a kam vycestovat během studia, nikoli jestli vůbec,“ míní ekonom. Cestování patří k emancipačnímu vývoji mladého člověka – může tak začít úplně od začátku. „Je správné podívat se ven, zkusit to, získat zkušenosti a pak se vracet,“ souhlasila Šiklová. Řadu problémů ostatních zemí podle ní necítíme tak intenzivně, protože tam nežijeme.
Na druhou stranu v západních zemích jsou například podmínky pro podnikání lepší, byrokracie není tolik přebujelá.
Tomáš Sedláček, ekonom:
„Naše problémy, které řešíme, jsou standardní problémy vyspělých zemí – daně, neefektivní státní správa, důchodový systém či zdravotnictví. Ve srovnání se západními zeměmi jsou ve skutečnosti miniaturní.“
Podle Sedláčka nyní vyplývají na povrch špatné vlastnosti, které jsme jako národ zdědili z komunismu. Podezřívavost, nevraživost, uzavřenost lidí a jejich vzájemná nedůvěra mohou sloužit jako příklad typických českých vlastností. „Měly by se změnit institucionální podmínky, vláda ovšem neovlivní přístup lidí k práci a obecnou náladu ve společnosti, to je spíš na každém z nás,“ míní Janský. „Češi navíc nechtějí být individuálně odpovědní, snaží se často svést vinu na systém a neustále si stěžují,“ dodala psycholožka Petra Maleševič.
Filozof Václav Bělohradský, který zemi opustil z politických důvodů, vidí příčiny „českého nadávání“ jasně. Souvisí podle něj s tím, že Češi nikdy neměli čas identifikovat se se státem, který měli. „Je to dosti nešťastný rys české společnosti – neproduktivní hněv,“ podotkl filozof. Skutečným problémem podle něj není korupce politiků, ale otázka, co je globální systém a kdo ho reguluje. „Národní stát se nyní vytrácí i Evropa je na řešení problémů příliš malá,“ řekl Bělohradský.
Mladí lidé si útěkem do zahraničí řeší v mnoha případech osobní problémy, například vztah s rodiči. „Totální adaptaci v této době nikdy neuděláte, protože máte otevřené dveře zpět,“ podotkla socioložka. Mladý člověk tak pořád hledá identitu, navíc jeho děti posléze mají jiné základní kořeny.
