Praha - Konec druhé světové války znamenal i konec protektorátu Čechy a Morava a na mapy se opět vrátila Československá republika a s tím se do země vrátil i normální politický život. Rok po válce se 26. května 1946 lidé postavili k volebním urnám a rozhodli o nové poválečné politické garnituře - pravděpodobně ještě pod vlivem hrůz války dali svůj hlas převážně komunistům. Nová vláda, jejímž premiérem se stal předseda KSČ Klement Gottwald, záhy prosadila v Parlamentu vládní program, který obsahoval hlavní předvolební požadavky komunistů. Začala tak ani ne dvouletá cesta k definitivnímu uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948. A na dlouhou dobu se tak jednalo o poslední svobodné volby.
Volby nejspíš ovlivnila atmosféra poválečných let. Lidé byli na jedné straně ještě plni negativních vzpomínek na doby hospodářské krize ve 30. letech a na straně druhé euforie z osvobození Rudou armádou a z lákavých myšlenek socialismu.
V době, kdy se v Československu volilo, již byly položeny základy obnoveného státu, neboť poválečný prozatímní parlament během krátkého působení dokázal přijmout desítky důležitých zákonů. Volilo se do ústavodárného Národního shromáždění, ale výsledky v jednotlivých okresech a obcích zároveň určily poměr zastoupení v národních výborech, které nahradily dosavadní obecní zastupitelstva.
Národní shromáždění bylo tehdy jednokomorové se třemi sty poslanci a volilo se do něho poměrným systémem. Věková hranice aktivního volebního práva byla snížena na 18 let a poslancem se mohl stát každý volič starší 21 let. Aktivní i pasivní volební právo bylo národnostně omezeno - voleb se mohli účastnit jen „státní občané Československé republiky české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti“. Občané německé a maďarské národnosti tak volit nemohli. Jinak bylo volební právo povinné, k volbám ale nemuseli například občané starší 70 let.
Volby se konaly ve 28 volebních krajích a byly použity přísně vázané kandidátní listiny, což znamenalo, že volič nemohl použít žádné preferenční hlasy a ani jinak upravovat pořadí kandidátů. Bylo ale možno odevzdat prázdný (tzv. bílý) volební lístek jako projev nesouhlasu s kandidátkou. Jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících výsledek voleb bylo vytvoření Národní fronty Čechů a Slováků (NF), která vznikla před koncem války v roce 1945 jako svazek protifašistických sil. Zahrnovala povolené politické strany a současně rozhodovala, které další strany mohou vzniknout.
Kandidovalo celkem osm stran
V českých zemích mohly působit jen čtyři strany - Komunistická strana Československa (KSČ), Československá sociální demokracie (ČSSD), Československá strana národně socialistická (ČSNS) a Československá strana lidová (ČSL). Na Slovensku byly původně strany dvě - Komunistická strana Slovenska (KSS) a Demokratická strana (DS), během roku 1946 se k nim připojily ještě Strana práce (SP) a Strana slobody (SSl).
V českých zemích zvítězila s převahou KSČ, když získala 40,17 procenta hlasů a i celostátně byla absolutně nejsilnější stranou. Na druhém místě skončila ČSNS, třetí ČSL a nejhůře dopadla ČSSD. Na Slovensku komunisté takovou podporu neměli a skončili na druhém místě za Demokratickou stranou, která dokázala přitáhnout příznivce z řad bývalých agrárníků a hlinkovců. Zbylé dvě strany získaly jen nepatrné množství voličů. V Národním shromáždění tak komunisté obsadili dohromady 114 křesel ze 300.
