Benešov – Tisíce lidí z obcí v okolí Neveklova, Sedlčan a Benešova musely k 15. září 1942 opustit tento kraj, neboť si němečtí okupanti právě toto území vybrali pro cvičiště jednotek SS. Obyvatele středočeských obcí o tom informovali vyhláškou 15. března 1942 s tím, že místní mohou ještě sklidit úrodu… Po osvobození se většina obyvatel rozhodla vrátit, mnozí však našli pouze rozbořené domy, otrávené studně a pole plná min a granátů.
Vyhláška se týkala téměř 30 tisíc obyvatel z 62 obcí v oblasti velké zhruba 500 km2, která byla na severu a západě ohraničena řekami Sázavou a Vltavou a na jihu a východě městy Sedlčany a Benešov. Vystěhování bylo rozděleno do pěti etap a mělo skončit v dubnu 1944. Podmínky se postupně měnily, první vysídlenci si mohli vzít všechen majetek, ti další už většinu museli nechat ve svých domovech. Okupanti nabízeli i finanční kompenzaci, mnozí ji však odmítli jako výraz nesouhlasu.
Celkem se vystěhovalo asi 17 tisíc lidí. Ti, co mohli zůstat, mimo jiné i proto, že ve vysídlené oblasti neměl kdo pracovat, se stali pouhými nádeníky. Nucené vystěhování postihlo i některé obyvatele obcí za hranicí cvičiště - Sedlčan, Benešova a Bystřice.
Vyklizení prostoru kolem Neveklova bylo součástí nacistických plánů na likvidaci českého národa. Plán na přesídlení, poněmčení či likvidaci vznikal již před válkou. „Českomoravskou kotlinu … osídlíme německými rolníky. Čechy přesídlíme na Sibiř nebo do oblastí volyňských. … Češi musí pryč ze střední Evropy,“ řekl Adolf Hitler již v roce 1932.
Ze zabraných velkostatků či skupin usedlostí vznikly statky (tzv. SS-Hofy). Na území okupanti zřídili rovněž lesnické, rybníkářské a zahradnické provozy. Práci obstarávali kromě nevystěhovaných obyvatel i vězni. Proto na území vzniklo i několik pracovních a vězeňských táborů, mimo jiné pro politické vězně či osoby ze smíšených manželství, ale i pro trestané členy SS. Nedaleko Hradištka u soutoku Vltavy a Sázavy byla například pobočka koncentračního tábora Flossenburg se třemi stovkami především ruských a francouzských zajatců.
Ačkoli se cvičiště nepodařilo nikdy úplně dokončit, využívalo se o sto šest. Vznikla například dělostřelecká škola (Benešov), ženijní škola (Hradištko), škola stíhačů tanků (Janovice), škola útočných děl a škola pancéřových granátníků (Prosečnice). Uprostřed území byl vytyčen vlastní cvičební prostor včetně palebné zóny. Jako terče sloužily makety, ale i opuštěné domy.
Cvičiště mělo poměrně výjimečné postavení nejen v protektorátu, ale i ve struktuře SS. Jeho území podléhalo výhradně říšskému právu. Kromě toho, že sloužilo k základnímu výcviku vojáků a pro přípravu důstojníků, umožňovalo svou kapacitou přechodné umístění až 30 tisíc vojáků a rozlohou dovolovalo pořádat velká cvičení s ostrými střelbami.
Ke konci války německá armáda cvičiště opevnila a některé objekty podminovala. Do prostoru také přesunula část svého archívu z evakuovaného Berlína, který po válce u Hradištka objevila americká armáda (tzv. štěchovický archiv). Podle některých informací jsou poblíž stále ukryté bedny s dokumenty a naloupenými cennostmi, tzv. štěchovický poklad.
První, kdo museli opustit své domovy, byli obyvatelé českého pohraničí v důsledku mnichovské dohody z 29. září 1938. Po německé okupaci zbytku Česka v březnu 1939 plánovali nacisté postupnou germanizaci českého obyvatelstva, popřípadě přesídlení či likvidaci. Prvním krokem mělo být rozbití českého osídlení enklávami německých přistěhovalců (často z východní Evropy). Mezi prvními museli odejít lidé z okolí vojenských cvičišť v Brdech, u Milovic a u Vyškova.
