Praha - Neděle 11. listopadu je dnem válečných veteránů, kdy se po celém světě vzpomíná na miliony mrtvých padlých v takzvané Velké válce. U nás se tento svátek oficiálně moc neslaví, když už, pak většinou jako pocta legionářům, kteří vystoupili proti Rakousko-Uhersku. Na české vojáky v rakousko-uherských uniformách se donedávna spíše zapomínalo, přestože jich v první světové válce padlo až sto tisíc. To se ale dnes mění, po padlých na italské frontě, v Řecku nebo v Haliči začínají pátrat jejich vnuci a pravnuci.
Češi se zajímají o osudy svých dědů, kteří umírali za Rakousko-Uhersko
Druhá a třetí generace Čechů pátrá po svých dědečcích a pradědečcích, kteří bojovali v rakouských uniformách, jejich hroby hledají třeba v italských Dolomitech. „Daleko více vystupuje do popředí taková ta role intimní té historie, kdy člověk prostřednictvím historie naplňuje nějakou svojí antropologickou danost, že by on sám jako jednotlivec chtěl znát své kořeny, odkud je, kam kráčí, a tady se přirozeně každá generace táže po svých kořenech, tím spíše, pokud jsou to kořeny, o kterých se zas tolik nehovořilo,“ vysvětluje historik Ivan Šedivý.
Po stopách svého pradědečka se do Itálie vydala i zemědělská inženýrka Tereza Hrubá. „Já myslím, že to patří k lidství a myslím si, že to je přirozené vědět, kdo byl naším předkem. A pokud tedy byl poslán do války a musel jít bojovat, tak jít a najít to místo. A poklonit se tam, poděkovat a popřát mu všechno dobrý,“ vysvětluje Hrubá, co ji vedlo k dlouhému pátrání a nakonec i k cestě do Itálie. O osudu svého pradědy toho přitom moc nevěděla, v rodině se vědělo jen to, že děda zahynul na Piavě. A stejně jako mnoho jejích vrstevníků nevěděla Tereze Hrubá mnoho ani o Češích bojujících v Itálii. „Ale o tom, jak to začalo, že vlastně naši jeli na Soču a tam několik let úspěšně hájili frontu proti Italům, to jsem se neučila nikdy,“ vypráví žena, která hrob svého pradědy nakonec našla.
GALERIE
videogallery_000202651
Zpočátku Zuzana Hrubá nevěřila, že by hrob svého pradědečka mohla objevit, nebo že vůbec nějaký existuje. „A nikoho nenapadlo, že by tam mohl mít hrob, ale bylo nám to vždycky líto. Že prostě, prostě nemůžeme za tím dědou dojet někde tam, kde padl. Prostě vzpomenout, poklonit se tam, dát mu tam tu svíčku,“ popisuje Tereza Hrubá počátky pátrání.
Pak se ale obrátila na Ústřední vojenský archiv, který opravdu našel takzvaný kmenový list, na němž jsou záznamy o pohybu vojáků a kde bylo také zaznamenáno, kde pradědeček Terezy Hrubé padl. Paní Hrubá neváhala a na místo smrti svého pradědečka, které překvapivě neleželo na Piávě, ale u Zatalminu na vrchu Vodil, se vydala. „Pobrečeli jsme a nechali jsme tam prsť rodné hlíny z místa, kde tedy žil. Jako rozhostil se takový určitý klid, radost, že jsme to mohli udělat,“ řekla Tereze Hrubá.
V první světové válce bojovalo na straně Rakouska-Uherska milion vojáků a sto tisíc jich padlo. Na italské frontě bojovali čeští vojáci v obtížném vysokohorském terénu alpských Dolomit. Šlo přitom vůbec o největší nasazení vojáků české národnosti v dějinách, v horách jich bojovalo třicet tisíc a deset tisíc jich padlo. Přitom na rozdíl například od rakouské Haliče, kde část vojáků přebíhala k Rusům, docházelo na italské frontě ke sběhnutí k nepříteli výjimečně. Roli v tom hrál i horský terén, který sbližování s nepřítelem prakticky znemožňoval. Italská vojenská hlášení dokonce zdůrazňují odvahu a statečnost českých vojáků a dokonce říkají, že se raději nechají v jeskyních vytesaných ve skále zabít, než aby se vzdali.