Praha - Od vzniku opoziční smlouvy, kterou uzavřeli někdejší šéfové levice a pravice Miloš Zeman a Václav Klaus, je to už 15 let. Dohoda o politickém neútočení dodnes budí emoce: podle některých zajistila stabilní vládu, jež vyvedla zemi z krize, jiní jim oponují, že připravila půdu pro rozmach korupce. Řada tehdejších signatářů přesto svého kroku nelituje.
Opoziční smlouva 15 let poté: Signatáři podpisů nelitují
Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a straně Václava Klause zaručila místa předsedů obou parlamentních komor. „Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“, jak se skutečně jmenovala, podepsali vedoucí představitelé obou stran 9. července 1998.
"Tehdy jsme na jednání ostatním stranám (Unií svobody a KDU-ČSL, pozn. red.) navrhli nabídku, která byla mimořádně výhodná. Ministerského předsedu a paritu ve vládě. Ony to odmítly,„ vzpomíná dnes Vladimír Špidla. Ani jeho podpis na 15 let starém dokumentu nechybí. “ODS samozřejmě nemohla jít do koalice, do společné vlády se sociální demokracií, protože programy byly zcela odlišné. Tak se nakonec zrodila varianta tolerování menšinové vlády," vysvětluje Vlastimil Tlustý, tehdejší poslanec ODS.
Podpis „Smlouvy o vytvoření stabilního prostředí v ČR“, zkráceně nazvané opoziční smlouva, znamenal překvapivé vyústění situace po předčasných volbách do sněmovny konaných na jaře 1998. Tehdy se rozhodující politické strany nebyly schopny domluvit na žádné z variant většinové koalice.
Jednáním o sestavení vlády prezident Václav Havel pověřil předsedu vítězné ČSSD Miloše Zemana. Jeho manévrovací prostor se zúžil na ODS, KDU-ČSL a Unii svobody. Vstoupit do vlády se sociální demokracií byli ochotni lidovci, podmiňovali to ale účastí Unie svobody. US však setrvala na svém předvolebním slibu a spolupráci s ČSSD zavrhla.
Ačkoliv měli občanští demokraté podle tradičních demokratických zvyklostí vykonávat opoziční roli, ve smlouvě se mimo jiné zavázali, že nikdy nevyvolají hlasování o nedůvěře vládě a nebudou ani usilovat o rozpuštění sněmovny.
Stabilita, či rozmach korupce?
Zemanova vláda se díky tomu může pyšnit tím, že je tou poslední, která přežila celé čtyři roky. A Zeman ji dává za příklad dodnes. „Byla zde stabilní vláda, založená na dohodě dvou nejsilnějších stran, která vyvedla tuto zemi z krize,“ hájil Zeman v debatě před první přímou volbou prezidenta své spojenectví s do té doby úhlavním politickým nepřítelem Václavem Klausem.
Stabilní vláda sice byla zajištěna, podle řady politologů i novinářů však opoziční smlouva na druhou stranu výrazně zablokovala politické prostředí v ČR a nastolila v něm nestandardní poměry. „Mohli cokoliv a věděli, že nikdy nebudou ohroženi opozicí, nikdy nebudou svrženi,“ konstatuje zástupce šéfredaktora MF Dnes Jiří Kubík.
Faktické rozdělení moci mezi dva politické obry mělo kromě oslabení vlivu menších stran – KDU-ČSL, KSČM a Unie svobody – dle řady lidí mnohem fatálnější důsledky. Obě strany si totiž navzájem přihrávaly místa ve významných státních úřadech a dozorčích radách klíčových podniků. „Korupce a klientelistické vazby tehdy opravdu začaly bujet,“ tvrdí Kubík. Nynější přímo zvolený prezident přitom nárůst korupce a klientelismu odmítá.
Lidovci smlouvu nazvali „protidemokratickou a protiústavní“ a požádali prezidenta, aby se proti ní postavil. Havel sice smlouvu akceptoval, označil ji ale „za techniku vyměňování funkcí a obsazování postů“ a za nestandardní dokument, který nemá v zahraničí obdobu.
Reportáž Terezy Strnadové (zdroj: ČT24)
Zatímco Vlastimil Tlustý odešel po několika aférách z politiky, Vladimír Špidla je stínovým ministrem životního prostředí. Ani jeden patnáct let starého podpisu nelituje. A podobně mluví i současní představitelé ČSSD a ODS:
-
„Ta doba byla pro Českou republiku rozhodně lepší než doba neopoziční smlouvy, třeba vlády Mirka Topolánka nebo Petra Nečase,“ soudí šéf socialistických poslanců Jeroným Tejc.
-
„Mohla zavdat nějaké podhoubí pro všechny možné korupční případy. To bychom ale měli velmi ostražitě hlídat a jít jen po důkazech,“ tvrdí o opoziční smlouvě šéfka Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová.
-
Exministr financí Miroslav Kalousek má o důsledcích politické dohody jasno: „Tzv. kmotrovské struktury vyrostly právě na kultuře opoziční smlouvy a jsou tu dodnes.“
Pro ČSSD byla smlouva zřejmě výhodnější
Přes občasné neshody a mediální přestřelky mezi oběma partnery vydržela opoziční smlouva bez vážnějších komplikací až do března 2002, kdy ji strany společně vypověděly.
Ze zpětného pohledu může být s výsledky dohody podle odborníků spokojenější sociální demokracie. Smlouva jí umožnila vládnout po celé volební období bez obav, že jí sněmovna vyjádří nedůvěru, kdežto občanským demokratům se nepodařilo prosadit dva základní pilíře opoziční smlouvy – změnu ústavy a změnu volebního zákona pro volby do sněmovny. Tyto pokusy s pomocí prezidenta zastavil Ústavní soud.
Vlastimil Tlustý: „Ve všech situacích, kdy ČSSD potřebovala, s hlasy komunistů ve sněmovně prosadila, co chtěla.“
Vladimír Špidla: „Byli jsme opoziční smlouvou velmi vázaní a velmi nám přistřihla křídla.“
- Opoziční smlouva: Politická krize a odhalené podvody ve financování ODS donutily v prosinci 1997 Václava Klause odstoupit z pozice premiéra. Za jeho pádem tenkrát stál tzv. sarajevský atentát – vlivní členové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip tehdy vyzvali Václava Klause k odstoupení z čela ODS (v momentě, kdy byl Klaus na zahraniční cestě v Sarajevu). Tato událost odstartovala první politickou krizi v historii samostatné České republiky. Vyústila v demisi vlády, sestavení prvního úřednického kabinetu a předčasné volby. Klaus si nicméně svou pozici v čele strany (bez odštěpené Unie svobody) uhájil, ale ODS ve volbách v červnu 1998 skončila až za ČSSD. Po volbách se strany nebyly schopny domluvit na vládě, a tak přišel čas pro Václava Klause a Miloše Zemana, před volbami největší protivníky. Ti se dohodli a podepsali takzvanou opoziční smlouvu, která umožnila vznik menšinové vlády ČSSD a jíž si obě politické strany rozdělily moc nad správou země.