Praha – Mladé středoevropské demokracie se ocitly v krizi. Ve slovenských regionálních volbách, které se konaly o víkendu, uspěl neonacista Marián Kotleba. Také v Česku část voličů uvěřila na rychlá a snadná řešení. Jak ukazují volební statistiky, hnutí Úsvit Tomia Okamury zřejmě pomohla do sněmovny zčásti také protiromská rétorika. Možné cesty, jak s radikálními náladami ve společnosti bojovat, naznačila na konferenci pořádané Konrad-Adenaeur-Stiftung bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová.
Jak na radikály? Volme jasné programy a vzdělané občany
Politickým stranám jak v Česku, tak na Slovensku podle Radičové často chybí jasné agendy a programy. „Ponechávají tak prostor pro zmocnění se státu malým skupinám založeným na osobní důvěře vycházející z rodinných, podnikových nebo finančních vazeb, v důsledku čehož selhávají státní instituce,“ upozorňuje bývalá slovenská premiérka.
Výsledkem je, že pak veřejnost obtížně nachází v činnosti vládnoucích stran nějaký pozitivní posun. A právě v důsledku toho slyší na nabídku zdánlivě snadných řešení podobných těm, která nabízí na Slovensku Kotleba. Ten chválí fašistický Slovenský stát a jeho Lidová strana zakomponovala do svého programu kromě hesel volajících například po potravinové soběstačnosti Slovenska také vznik protiromsky laděné domobrany nebo rozšíření práva použít k ochraně majetku zbraň.
O tom, že by mohl návrat zavedených demokratických stran k jasným programům a čitelné ideologii v boji proti pronikání radikálů do politiky pomoci, Radičová nepochybuje. „Místo toho, aby strany vedly politické a třídní boje, měly by vést korektní politickou soutěž. S jasným programem, s konkrétními návrhy, aby skutečně řešily to, co nás trápí. Pokud by to dělaly, nemohlo by se stát, že někdo přijde, vytrhne jeden střípek a řekne: 'Toto je ten zázrak, který do hodiny učiním a vyřeším problém.' A z ničeho nic, světe div se, je v parlamentu,“ míní.
První krok k obrodě
Kurz, který ve svém projevu bývalá premiérka nazančila, nachází oporu také u expertů. Podle Lukáše Jelínka, politologa Masarykovy demokratické akademie, v posledních letech dochází v ČR i SR ke stírání rozdílů mezi pravicí a levicí. Volič se pak nemá čeho chytit a rozhoduje se impulzivně na základě mlhavých příslibů. „Kdyby se politické strany dokázaly vrátit zpátky k základním principům a idejím a zároveň na ně dokázaly naroubovat co nejsrozumitelnější program, to znamená neslibovat nemožné, ale v rámci toho, co je možné, být co nejvěcnější, tak v tu chvíli to může rehabilitovat klasický stranický systém,“ souhlasí Jelínek s Radičovou.
Jasným impulzem ke změně přitom může pro politické strany být dramatický propad jejich preferencí. Pro příklad nemusíme chodit daleko. „Petr Fiala, který chce po prohraných volbách zachraňovat ODS, tak už o tom mluví, že se ODS musí vrátit do určitého konkrétního ideového přístavu, že už jí věčné rozkračování může škodit,“ připomněl Jelínek. Obává se však, že změna může trvat dlouhá desetiletí.
Ilustrační foto
Občané, nebo ovce?
Jako rychlejší řešení v boji proti radikalizaci politiky Radičová vidí využití nástrojů, které mají v rukou sami občané. „Voliči se nemohou jen stydět, že si zvolili pana Kotlebu. Slováci prostřednictvím petice a následného referenda mohou odvolat župana a není na to potřeba ani moc hlasů,“ upozornila někdejší slovenská premiérka. Toto právo dává tamním voličům zákon o správě vyšších územních celků. Aby zastupitelstvo kraje mohlo na základě petice vyhlásit referendum, musí se pod ni podepsat nejméně 30 % oprávněných voličů. V referendu pak stačí, když se pro odvolání župana vysloví nadpoloviční většina účastníků referenda.
Jenže vědí o možnetech, které jim dává zákon, voliči? Jak ukázaly průzkumy na obou stranách hranice, občanská gramotnost není v srdci Evropy zrovna na nejlepší úrovni. Tuzemské ministerstvo školství například odhalilo, že 80 % středoškolských studentů si myslí, že nemůže ovlivnit problémy kolem sebe na lokální ani národní úrovni. Sociolog Libor Prudký v publikaci Inventura hodnot dokonce uvádí, že čtvrtině populace je lhostejné, zda země má demokratický, nebo nedemokratický režim.
Hůl na extremisty? Vzdělaní demokraté
Ani tato cesta tedy zřejmě nebude jednoduchá. Inspiraci, jak ji zvládnout snáze, je ovšem možné hledat na západ od našich hranic, kde mají s demokratickou formou vlády delší zkušenosti. Například v Německu se osvědčilo občanské vzdělávání, prostřednictvím kterého se občané učí kriticky myslet a rozumět fungování demokratického systému. Jen za loňský rok dala tamní ministerstva na tuto problematiku 350 milionů eur a letos to má být ještě víc.
Německá a evropská vlajka před sídlem Spolkového sněmu
Investice do občanského vzdělávání přitom nesou ovoce. Podle mnoha odborníků jim Německo vděčí za úspěch své demokracie. Výsledkem je, že i tváří v tvář hospodářské krizi, škrtům a z toho plynoucího nepohodlí je s politickým systémem své země nespokojeno jen 11 % Němců. Naopak v Česku věřilo podle průzkumu CVVM předchozí Nečasově vládě jen 12 % voličů.
„Bez občanského vzdělávání nemůže mladá demokracie fungovat, občansky nevzdělaní lidé jsou náchylní k rychlým řešením,“ vysvětluje Werner Böhler. O tom se ostatně i Německo v meziválečném období přesvědčilo na vlastní kůži.
Příklad z moderního německého občanského vzdělávaní si postupně vzaly i další země. „Ta vlna souvisela s 60. léty, touhou po demokratizaci. Země si uvědomily krizi vzdělávání a to, že systém bez něj se zadrhává. V té době se rodily různé politické strany zelených a politické systémy se víc otevíraly,“ uvedl politolog Ondřej Matějka. Občanské vzdělávání se tak do osnov dostalo například v Nizozemsku či Británii. Nyní by mohlo pomoci i mladým středoevropským demokraciím.
Občanské vzdělávání v Německu staví na dvou pilířích. První z nich je tzv. neutrální občanské vzdělávání, které má za cíl naučit občany kriticky myslet, utvářet vlastní názory a pochopit fungování demokratického systému. Hlavním aktérem tohoto pilíře je stát a jím zřízené organizace. Díky tomu má výuka k demokracii své místo na školách i na úřadech. Státem zřízené agentury pro politické vzdělávání navíc organizují také akce určené široké veřejnosti.
Druhým pilířem německého pojetí výchovy k občanství je hodnotově orientované vzdělávání. To má za cíl informovat o různých názorových proudech a podněcovat diskusi o obsahu politiky z různých ideologických pohledů. Stát se podílí pouze na financování druhého pilíře. Hlavními hráči a nositeli hodnot jsou pak různé nadace, církevní vzdělávací zařízení, odbory apod.