Praha – Komunistický režim v panických obavách před třetí světovou válkou stavěl bunkry opravdu horečně a často ještě horečněji utajoval. I když se doba dávno změnila, tisíce krytů po celém Česku zůstávají dál obestřeny rouškou tajemství. Některé využívá armáda, aniž by veřejnosti sdělovala k jakým účelům, do jiných se jen čas od času podívají údržbáři a revizní technici. Proč některé bunkry zůstávají dál utajené a u jiných trvala cesta na „světlo boží“ dlouhé roky?
Bunkry s nálepkou přísně tajné
V minulém století se především 50. a 60. léta nesla ve znamení ochrany obyvatel před chemickými a jadernými útoky. Stát pro ně zajišťoval prostředky individuální ochrany, tedy například plynové masky, a ve velkém stavěl také kryty - většinou určené pro 150 lidí. Nejhorečněji probíhala příprava na válku v Praze, která byla podle předpokladů komunistických expertů nejpravděpodobnějším cílem možného útoku. Naopak téměř žádné stálé úkryty nejsou v oblasti Jesenicka nebo na jihu Čech.
Stavělo se pod bytovými domy, ale také pod nemocnicemi a podniky. O některých bunkrech lidé věděli, protože se v nich měli v případě potřeby sami schovat, řada dalších krytů ale dostala od komunistické mašinérie nálepku „přísně tajné“. V utajení tak vyrostl například úkryt pod hotelem Jalta na pražském Václavském náměstí. K jeho výstavbě (a stavbě hotelu) posloužila proluka po domu zničeném při bombardování koncem druhé světové války. Stavět se začalo v roce 1954. „Před rokem 1989 podle informací od bývalých ředitelů zaměstnanci hotelu věděli, že tu něco je. Nikdo o tom ale nesměl mluvit a nikdo ze zaměstnanců hotelu sem neměl přístup. Chodili sem nějací externí pracovníci,“ popsala pro portál ČT24 marketingová manažerka hotelu Jalta Sandra Zouzalová.
Střípky toho, co se v krytu za minulého režimu dělo, dává vedení hotelu ve spolupráci s historiky dodnes dohromady jen obtížně. Když byl kryt počátkem roku 1998 definitivně odtajněn a vyřazen ze systému civilní ochrany, zbyly ve většině z dvacítky podzemních místností jen holé zdi.
Během studené války se podle Zouzalové nepočítalo s tím, že by kryt využili hosté či personál hotelu. Schovat se tu v případě potřeby mělo na 150 komunistických špiček. Hotel měl totiž ve chvílích ohrožení Československa sloužit jako štábní centrum Varšavské smlouvy. V dobách „míru“ měl ale jiné využití. „Byl tu člověk, který odposlouchával restauraci a každý pokoj,“ uvedla manažerka. Pro potřeby odposlechů se hotelové pokoje dělily do tří kategorií – červené, zelené a žluté. Pokoje z červené kategorie, kde se ubytovávali hosté ze Západu, se odposlouchávaly nonstop. Ostatní kategorie dle potřeby.
Ani poté, co se koncem 90. let kryt dostal pod kontrolu vedení hotelu Jalta, neměla veřejnost do podzemních prostor přístup. Někdejší bunkr zůstal uzavřen a bez využití. Teprve v loňském roce se management rozhodl v něm otevřít muzeum. „O muzeum je obrovský zájem, termíny máme plně obsazené tři týdny i měsíc dopředu,“ podotkla Zouzalová. Do budoucna se proto plánuje prodloužení otevírací doby i rozšíření prostor muzea. Výhledově by se tak mohli návštěvníci podívat i do prostor pod kasínem, kam zatím vedení hotelu nepouští ani novináře - údajně proto, že jsou zcela prázdné.
Pátrali po doupěti bezdomovců, narazili na StB
Veřejnosti utajené zůstávaly za totality i další bunkry ukryté v městské zástavbě. Takový osud měl například kryt na pražské Folimance. S kapacitou 1 300 osob patřil na přelomu 50. a 60. let, kdy se stavěl, k největším v Praze. Počátkem 70. let na podzemní labyrint náhodou narazil pražský speleologický klub, když se ve starých městských hradbách snažil najít tzv. Hotel Díra - někdejší brloh bezdomovců zmiňovaný na přelomu 19. a 20. století například v dílech Egona Ervína Kische nebo Karla Ladislava Kukly.
GALERIE
Na vchod do bunkru pod parkem Folimanka se obyvatelé ulice Pod Karlovem dívali více než 50 let. Labyrint chodeb byl ale přísně střežen a svému původnímu účelu naštěstí nikdy neposloužil.
„Hotel Díra jsme hledali podle dobové fotografie z knížky Podzemní Praha. Na ní byla pata hradeb a v ní dva kvádry – na jednom vyryté slovo Hotel a na druhém Díra,“ vzpomíná geolog a znalec pražského podzemí Vladimír Vojíř, který byl mezi „objeviteli“ utajovaného krytu. „Vchod do Hotelu Díra jsme našli. Dostali jsme se do chodby dlouhé asi 10 nebo 12 metrů a tam jsme narazili na novodobou zeď. Chtěli jsme se přes ni probourat. Najednou ale přišli dva pánové v oblecích, vytáhli na nás odznaky státní bezpečnosti a vyhnali nás,“ popsal dále Vojíř. Až později se speleologové dozvěděli, kam se vlastně prokopali.
V současnosti pouští městská část Praha 2 do krytu na Folimance školní exkurze. Ještě letos by se do něj ale mohli podívat i další zájemci, v bunkru se totiž má otevřít muzeum. Kromě pancéřových dveří a dodnes funkčních agregátů na výrobu elektřiny by v něm měla být k vidění expozice věnovaná dalším podobným stavbám rozesetým po celé Praze.
Kam s „civily“?
Kryty stavěné za komunismu nebyly zdaleka plánovány pro každého. Koncepce civilní obrany v 60. letech počítala s tím, že by se část obyvatel velkých měst v případě ohrožení evakuovala na venkov. „Některé materiály ukazují, že se to mělo stát v průběhu šesti až osmi hodin. Počítalo se s tím, že by lidé šli pěšky a že by za tu dobu ušli 20 nebo 25 kilometrů, a vzdálili se tak od území možného útoku,“ uvedl vojenský historik Jaroslav Láník. Strana už ale nedomyslela, jak by byli evakuovaní lidé v cílových prostorech chráněni proti nebezpečnému spadu či dalším útokům, zda by pro ně vůbec bylo možné zajistit dostatek potravin a zdravotní péči.
Byť komunistický režim deklaroval, že zajistí prostředky individuální ochrany pro všechny, také v tom měl mezery. Prověrky provedené v souvislosti s eskalací napětí v době tzv. Berlínské krize ukázaly, že není dostatečný počet plynových masek. „Byly jich asi jen 4 miliony. Ochranné vaky pro děti do dvou let byly k dispozici jen asi pro polovinu z nich. Děti od dvou do pěti let na tom byly ještě hůře, protože tzv. ochranné kazajky byly jen asi pro čtvrtinu z nich,“ upozornil Láník. O tom ale veřejnost nevěděla.
Kam se jen tak nepodíváme
Zatímco některé podzemní prostory se po desítkách let utajování mění v muzea, do jiných nemůže veřejnost ani média nehlédnout dodnes. „Jsou to kryty určené nejen pro vládní činitele, ale i kryty pro vedení armády. Všechny kryty prostě nemůžete zveřejnit, protože vždycky může dojít k válce nebo teroristickým akcím, kdy by se mohly hodit,“ říká vojenský historik Jaroslav Láník.
Utajení tak dodnes podléhá například objekt s krycím označením K16 na Smíchově. Ten ovšem byl postaven už za první republiky. Během druhé světové války ho pak využívali nacisté. „Hlavní vchod je z ulice Vrchlického, další pak na kopci na severním konci ulice Randova. Před rokem 1989 tam bývala cedule 'Výzkumný ústav chladírenské technologie'. Údajně to ale bylo režimové pracoviště - záloha pro řízení letového provozu,“ popsal Vojíř. Co se v podzemí pod Smíchovem ukrývá dnes, není jasné.
Další tajné podzemní prostory se pak nacházejí v Prokopském údolí, lokalitě, která figuruje v učebnicích geologie po celém světě, a tak dlouhodobě přitahuje „nechtěnou“ pozornost. O bunkru koluje řada pověr – podle některých armáda pro jeho stavbu využila Svatoprokopskou jeskyni. Jak ale dokazují satelitní snímky i svědectví Vladimíra Vojíře, který před lety dostal jako jeden z mála příležitost do geologicky zajímavé lokality nahlédnout, byla jeskyně dávno odtěžena. „Kryt je vyhloubený ve vedlejší skále,“ tvrdí geolog.
GALERIE
Plot vojenského prostoru a podzemního krytu v Prokopském údolí
Do bunkru v Prokopské údolí se měla za socialismu v případě vyhlášení válečného stavu přesunout komise obrany ÚV KSČ. Dnes kryt vlastní armáda a podobně jako v případě smíchovské K16 nehodlá ani tady prozradit, k čemu konkrétně ho využívá. „V uvedeném prostoru se nachází zařízení spojovacího vojska Armády České republiky. Jedná se o režimové pracoviště, bližší podrobnosti k jeho činnosti nejsou veřejnou informací,“ sdělil portálu ČT24 Petr Medek z tiskového odboru ministerstva obrany.
O tom, co se v podzemí ukrývá, tak lze jenom spekulovat. Kryt má zřejmě několik poschodí propojených výtahy. V minulosti totiž náhodní kolemjdoucí údajně spatřili v okolí opraváře výtahů. Jejich tvrzení se však nejspíš jen stěží podaří v dohledné době ověřit. Armáda totiž považuje bunkr v Prokopském údolí za perspektivní. S využitím tohoto „dědictví komunismu“, a tedy i zachováním tajného režimu počítá i do budoucna.
Do ztracena tak do značné míry vyšuměly snahy bývalého prezidenta Václava Havla zpřístupnit utajované kryty veřejnosti a hledat pro ně civilní využití. Z počátku to přitom vypadalo slibně – v roce 1990 pustil novopečený prezident novináře například do krytu přímo pod Pražským hradem v Jelením příkopu. Plánoval ho z tajné stavby změnit na galerii nebo archiv, ani to se ale nakonec nepodařilo dotáhnout do konce.
3 minuty
Václav Havel odtajnil kryt v Jelením příkopu
