Německé velvyslanectví v Praze během podzimu 1989 zaplnili uprchlíci ze socialistické NDR. Vše začalo přelézáním plotů a skončilo odjezdem tisíců lidí do vysněného cíle – na Západ. Zahrada západoněmecké ambasády se proměnila ve stanové městečko, kde tisíce východních Němců doufalo, že se nakonec dostanou pryč z Honeckerova vězení. Jeden z nich byl i Christian Bürger, který se posléze stal mluvčím východoněmeckých uprchlíků. „Pro západoněmecké úřady jsme byli úplně stejní Němci, měli jsme jistotu, že nás nemohou jen tak poslat zpátky domů,“ vzpomíná dnes v rozhovoru pro ČT24. Ten bude součástí Hyde Parku Speciál Útěk na Západ – dnes od 20:00 na ČT24.
Strávil podzim 1989 v Praze: Myslel jsem, že svou vlast už neuvidím
Tehdejší československé vedení si se situací nevědělo rady a až na výjimečné případy také překvapivě proti východoněmeckým emigrantům nezasáhlo. Utečenci k sobě tenkrát přitáhli pozornost celého světa a byli jedním z impulsů k pádu komunismu ve střední Evropě. Zlom přišel 30. září, kdy tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher oznámil, že brzy všichni budou moci odjet speciálními vlaky přes území NDR do západního Německa.
Jak jste se dostal na německou ambasádu v Praze? Byl jste mezi těmi, kdo přijeli trabantem, tedy autem, které se tehdy v roce 1989 stalo symbolem německého exodu?
Ne. U mě to bylo jinak. Já jsem na německé velvyslanectví přišel poměrně brzy – už 21. června. Uprchl jsem z NDR přes zelenou hranici, protože jsem už neměl doklady a normální hranici bych býval vůbec nesměl přejet. Už předtím jsem byl v NDR odsouzen z politických důvodů ke třem letům vězení, a proto jsem byl zbaven občanských práv.
Uprchl jste do Prahy sám, nebo s příbuznými či přáteli?
Byl jsem sám. Úplně sám, protože při prvním pokusu o útěk se dvěma přáteli nás jeden z nich udal tajné policii Stasi. A právě kvůli tomu jsem dostal ty tři roky vězení. Proto jsem svůj druhý pokus o útěk podnikl úplně sám.
Kdy jste se o to pokusil poprvé?
Poprvé to bylo v roce 1986.
A co se tehdy stalo?
Chtěli jsme ve třech utéct na Západ. Byli jsme v Durynsku a prozkoumávali jsme tam hranici. Když jsme se pak vrátili do našeho města, šel jeden z mých přátel ke Stasi a udal nás. Následující den mě Stasi zatkla a byl jsem odsouzen ke třem letům vězení. Byl jsem ve vyšetřovací vazbě Stasi v Chotěbuzi. V roce 1987 pak chtěl Honecker získat miliardový úvěr od bavorského ministerského předsedy Franze Josefa Strausse. Ten si tehdy dal podmínku, že Honecker musí vyhlásit amnestii pro politické vězně. To udělal, a já byl zase propuštěn.
Proč jste vlastně chtěl utéct? Co bylo důvodem?
To souviselo s mým celkovým osobním vývojem tady v NDR. Nebyl jsem obecně spokojen s životem tady. Byl jsem sevřen socialistickou společností a bylo to tu stejné jako u vás v Česku. Straničtí funkcionáři měli moc a rozhodovali o všem. Zájmy nebo touhy obyčejných lidí po rozvoji jim byl ukradené. Chtěl jsem studovat, což jsem nesměl, a také jsem se chtěl dál rozvíjet podle svých představ, což jsem taky nesměl. Proto jsem chtěl z NDR pryč.
Jaké bylo vaše povolání?
Vlastně jsem chtěl studovat kulturologii, ale protože jsem nesměl, absolvoval jsem nakonec hotelovou školu.
Jaká byla ve východním Německu politická situace před uprchlickou vlnou v roce 1989?
Když jsem odešel já, byla politická situace ještě velmi klidná. Vůbec nic tady nenasvědčovalo nepokojům nebo obecné nespokojenosti lidí. Jen bylo cítit, že to, jak to v NDR hospodářsky i politicky vypadá, nemůže dlouho vydržet, protože už nebylo možné dosáhnout pokroku. NDR už neměla peníze, města a ulice byly čím dál tím horší. Vyhlídky na další vývoj situace nebyly pozitivní.
Věřil jste tehdy, že by mohla padnout Berlínská zeď?
Ano, ale ne tak rychle. S tím nepočítal nikdo. Když jsem odtud odešel, vycházel jsem z toho, že svou vlast spoustu let neuvidím.
Vaše práce na pražské ambasádě byla jistě obtížná, když jste se staral o uprchlíky. Jak to tam tehdy vypadalo?
To se samozřejmě průběžně měnilo. Na začátku, když jsem tam přišel, nás bylo jenom 40. To nebylo mnoho. Situace tehdy byla celkem přehledná, všechno byl klidné. Spali jsme v malé budově vízového oddělení ambasády a všechno bylo tak nějak v pohodě a jednoduché. Věděli jsme, že už se odtamtud nedostaneme, a každý, kdo se k nám přidal, byl srdečně vítán, protože jsme věděli, že na tom bude stejně jako my. Ale pak těch lidí přibývalo čím dál tím víc, a to byla samozřejmě i pro ambasádu úplně nová situace. Je třeba říct, že obsazování velvyslanectví existuje od nepaměti.
A jak dlouho jste v Praze čekali, než vás vlak odvezl do západního Německa?
Tři měsíce.
Nebál jste se, že vás odvlečou zpátky na Východ?
Ne, to jsem se nebál. Od zaměstnanců ambasády jsem dobře věděl, že by nás do NDR nikdy zpátky neposlali. To souviselo se vztahem mezi oběma německými státy. Pro západoněmecké úřady jsme byli úplně stejní Němci jako oni a vztahovala se na nás spolková ústava. Takže byli povinni nám pomoci, protože jsme byli také Němci. V tom jsme měli samozřejmě výhodu – že jsme měli jistotu, že nás prostě nemohou jen tak poslat zpátky domů. A já jsem se pak takříkajíc stal vedoucím tábora uprchlíků a ujal jsem se veškeré organizace života v táboře ve spolupráci se zaměstnanci velvyslanectví. Každý den jsem byl ve styku s kontaktní osobou velvyslanectví panem Weberem a často jsme o tom spolu hovořili. Vždycky zdůrazňoval, že spolková vláda dělá vše, co je v jejích silách, aby nám umožnila vycestovat, ale nikdo nevěděl, jak dlouho to potrvá, protože východoněmecká vláda byla neústupná a prostě nás nechtěla pustit.
Co děláte teď? Vrátil jste se po sjednocení Německa domů?
Po 18 letech v Bavorsku a Rakousku jsem se opět vrátil domů a žiji teď v Saské Kamenici. Pracuji v oblasti dalšího vzdělávání jako mistr a vedu restauraci, kde se učí kuchaři a restaurační personál.
GALERIE
videogallery_470355
Stanové městečko v zahradě ambasády na konci září již nebylo schopno zvládnout nápor východních Němců, kteří se rozhodli přes Prahu utéct. Situaci vyřešil až příjezd tehdejšího spolkového ministra zahraničí Genschera. Právě on 30. září 1989 uprchlíky seznámil s dohodou obou německých zemí, podle níž mají být tito občané z NDR vypovězeni a přepraveni přes východoněmecké území do západního Německa. Po složitých diplomatických vyjednáváních představitelů východního Německa, Spolkové republiky Německo a Československa umožnil režim NDR těmto unaveným lidem 1. října 1989 vycestování pěti zvláštními vlaky do SRN.
