S panem prezidentem jste si při předávání vyznamenání něco říkali, řeknete nám, co to bylo?
„On se zasmál a řekl: 'Tak ty sis tu bundu nechal jo?' a já jsem mu odpověděl: 'Říkali mi, že to asi přežiješ.' To bylo všechno, pak jsme se jen smáli, ale byl na mě naštvaný.“
Překvapilo vás, když vám z Hradu volali, že máte přijít na předávání státních vyznamenání?
„Naprosto. To je, jako kdyby zavolali vám. To je úplně rovnocenné.“
Jaká byla vaše reakce, když jste v telefonu slyšel šéfa protokolu Jindřicha Forejta?
"Mlčel jsem. Ta vzpomínka je taková zmatená, protože pan Forejt volal o víkendu v 11 dopoledne. Řekl jsme mu, že jsem mladý a za co. Odpověděl, že kromě toho, že navrhují občané, prezident má také vlastní názor, který se už od Václava Havla promítá do výběru státních ocenění."
Měl jste radost?
„Neměl. Jsem příliš dlouho syn české kotliny a českého národa. Věděl jsem naprosto přesně, co přijde, ale netušil jsem, že to bude tak silné. Nechal jsem si týden na rozmyšlenou, jestli to přijmu. Garda těch, kteří to odmítají, to je velká pozérská akce. Máte po šlechticku možnost to odmítnout, protože vám to takto potichu nabídnou.“
Co se dělo během týdne, kdy jste přemýšlel, zda vyznamenání přijmete?
„Už druhý den jsem poslal sms panu Forejtovi, že přijdu. Zalesklo se mi oko a říkám si: 'Tak jo.'“
Na Hradě jste se potom objevil v mikině a spousta lidí vás odsoudila. V novinách jste to rozebíral ve smyslu, že nemáte rád ceremoniály, že jste chtěl ten okamžik trochu znesvětit. Myslíte si, že to nešlo jinak?
„Musím se ohradit. Vše, co bylo napsáno, jsem řekl, ale to vzniklo v úplně jiné situaci. Větu o znesvěcení jsem uvedl v rozhovoru, který se tvářil, že vznikl po ceremoniálu, ale vznikl už před ním. Byl u toho i můj bratr, který byl oblečený jako ochranka prezidenta, tak, jak bych byl oblečený i já, kdybych nebyl asociál. Nevěděl jsem, jestli mě tam pustí. Novinářský ohňostroj marnosti, který poté vypukl, mě dorazil.“
Čekal jste to, co se potom dělo?
„Čekal jsem, že mě prohlásí za burana a hlupáka, ale ne, že to bude tak agresivní, že budu hromosvodem nějaké nenávisti. To je zážitek, se kterým se teprve srovnávám. Číst o sobě na sociálních sítích, že jsem prase, z..d, sr..ka, tlusťoch.“
Zalitoval jste někdy toho, že jste šel na Hrad takto oblečený?
„Ne, já kdybych tam šel takto znovu, tak mě vyhodí. Já jsem svobodný člověk, nejsem ústavní činitel ani člen žádné uniformované složky. Tak to funguje celý můj život, proto nikam nechodím.“
Čekal jste, že vás tam pustí i v mikině? Nebo jste si řekl, že v ní půjdete, protože je to váš postoj?
„To není můj postoj. Ať teď ale řeknu cokoliv, jenom potvrzuju všem, že jsem ho..do. Už mě to nebaví. Každý má názor, tak ať si ho nechají.“
Pár dní po události se objevila na internetu limitovaná edice mikiny Sedláček. Zaregistroval jste to?
„Ano, poslal mi to můj přítel Michal Kubal, zůstává-li pořád mým přítelem. Teď totiž po té smršti není jisté, kdo ještě je můj přítel a kdo ne…. Já jsem ale čekal ironii. To je naprosto adekvátní reakce na jednoho borce, který si o sobě myslí něco, co druzí považují za hloupost a neslušnost. Od dětství jsem nosil červené trenýrky, bílá trička, pionýrské šátky, viděl jsem tolik neslušných lidí v kravatě, že už jsem asociál.“
Co vám řekli vaši blízcí na to, co se strhlo poté? Řekl vám někdo, že jste tam takto opravdu chodit neměl?
„Tak chodím leta. Kdybych byl syn církve, nosím františkánskou kutnu. To je nejjednodušší, pohodlné a ti, co mě znají, vědí, že to není arogance, že je to prostě Sedláček. Tak si na to zvykněte nebo mě kopněte do zadku a odhoďte mě.“
Robert Sedláček (1973) – Režisér a scenárista vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU v Praze. Natočil mimo jiné trilogii Tenkrát, jež se věnuje období normalizace, sametové revoluce a rozpadu Československa. V roce 2006 natočil celovečerní film Pravidla lži z prostředí terapeutické komunity. Za scénář k tomuto filmu získal Českého lva. Mezi jeho další filmy patří například Největší z Čechů, Muži v říji, Rodina je základ státu, Dědictví aneb Kurva se neříká a televizní film Sráči. Je autorem i řady dokumentárních portrétů osobností, mimo jiné dokumentu z roku 2007 o nynější hlavě státu Miloš Zeman: nekrolog politika a oslava Vysočiny. Nejvíce na sebe ale upozornil prací pro Českou televizi, zejména svým posledním historickým dokumentárním seriálem České století, který pojednává o pozadí významných dějinných událostí od první světové války až po vznik České republiky. Sedláček je také jedním ze tří autorů seriálu Život a doba soudce A.K.
