Středoevropské lesy nevznikly „samy“. Na jejich moderní podobě se zásadně podepsali lidé a jejich aktivita. Nový výzkum mezinárodního vědeckého týmu se podíval konkrétně na lesy pravěkého území Čech a ukázal, jak moc měli na toto prostředí vliv pastevci před šesti tisíci lety.
Když se řekne pastvina, představí si asi většina lidí rozkvetlou louku, na které se poklidně procházejí krávy. Tak ale pravěké pastviny nevypadaly. Už jen proto, že rozlehlých luk bylo tehdy pomálu a většinu Evropy pokrývaly různě husté lesy. Právě v nich pásli tehdejší lidé svůj nejcennější majetek – ovce a prasata. A současně tak měnili krajinu.
Vědci placení kanadskou nadací prozkoumali skalní skrýš Velký Mamuťák v severních Čechách. Tvrdí, že vliv domestikovaných zvířat, která se tam pásla, mohl mít trvalý dopad na lesní ekosystémy a připravit tak půdu pro dlouhodobé změny životního prostředí, které dodnes ovlivňují tamní lesní krajinu.
Nejdřív ovce, pak prasata
Základem výzkumu byla analýza takzvané sedimentární DNA (sedaDNA) pomocí těch nejmodernějších metod, které má věda k dispozici. Díky tomu dokázali autoři studie sledovat ekologické dopady raného pastevectví na lesy, což jim nabídlo nový pohled na hlubokou historii interakcí člověka a životního prostředí.
Studie odhalila, že prvním druhem, který zde lidé pásli, byly ovce. Odolná zvířata dobře zvládala tehdejší klima a v lesích nacházela všechny zdroje, které potřebovala. Pak se ale v době bronzové něco stalo a lidé na českém území začali přecházet od ovcí k prasatům. Tato změna proběhla přibližně před čtyřmi tisíci lety.
Pastva domestikovaných zvířat, zejména prasat, vede ke změnám toho, co v lese roste. Pokud je těchto zvířat dost, pak se nutně musí objevit dopady toho, že některé rostliny upřednostňují, a jiným se naopak vyhýbají. A současně vnášejí na některá místa ekosystému spoustu živin v podobě svých exkrementů, díky nimž se zase daří jiným druhům. Důsledkem je změna lesa v méně rozmanitý, která je viditelná dodnes.
Odpovědi v hlíně
Vědci k závěru dospěli, když dokázali z usazenin získat vzorky pravěké DNA. Když ji analyzovali, povedlo se v ní rozpoznat genetickou přítomnost domestikovaných zvířat a souvisejících mikrobiomů. Tohle je něco, co se pomocí tradičních archeologických metod nedařilo. Není náhodou, že někteří archeologové označují příchod genetické analýzy do tohoto oboru za revoluci.
„Náš výzkum ukazuje, že naše lesy mají hluboké dějiny spojené s lidskou činností,“ uvedl Petr Pokorný z Univerzity Karlovy, jeden z hlavních autorů studie.
Mikkel Winter Pedersen, odborný asistent na Kodaňské univerzitě, dodává: „Náš nový přístup využívající starověkou DNA nám umožňuje sledovat tyto změny způsobem, který jsme dříve nemohli, a připomíná nám, že odpovědi jsou v hlíně. Skalní úkryty jsou skvělým archivem systémů člověk–prostředí.“
