Podle řady ekologů nastalo během 20. století tzv. šesté vymírání druhů. Jeho příčinou tentokrát není žádná přírodní katastrofa – ale člověk.
- Podle odhadů WWF ročně vymře asi 200-2000 druhů zvířat.
Lidé způsobují vymírání živočišných druhů tisíckrát rychleji, než stačí nové druhy vznikat. Potvrdila to studie zveřejněná v odborném časopise Conservation Biology. Je to jasně patrné například na ptácích. Pokud by nebylo člověka, planeta Země by přišla o jeden ptačí druh přibližně jednou za 1000 let. Ve skutečnosti jen za posledních 500 let vyhynulo nejméně 150 druhů ptáků.
Za většinu vyhynutí mohou změny životního prostředí, které člověk svými zásahy do přírody způsobuje, ale celou řadu zvířat lidstvo vyhubilo aktivně – ulovilo všechny zbývající exempláře těchto zvířat. Tohle jsou ty nejznámější:
Dronte mauricijský: vymřel kvůli hladu
Velký nelétavý pták byl známý také jako dodo nebo blboun nejapný. Byl objeven portugalskými námořníky na ostrově Mauricius roku 1581 – vůbec se nebál lidí, protože nikdy žádné neviděl. Portugalci mu proto začali přezdívat „doudou“, což znamená hlupák.
- Živočišných druhů, které se naopak povedlo zachránit, je velmi málo. Příkladem může být kůň převalského nebo panda velká. Že už není ohroženým druhem, potvrdil 5. září WWF.
Trvalo pouhých 100 let a na světě neexistoval jediný dronte. Osadníci zpočátku tyto ptáky lovili pro maso, na ostrově jich žilo neobyčejně mnoho, takže se zdálo, že jejich „zásoby“ jsou nevyčerpatelné. Nicméně když se ukázalo, jak tuhé a nechutné maso mají, začali si lidé raději pochutnávat na jejich vejcích, takže se drontové přestali rodit. Posledním hřebíkem do rakve tohoto ptačího druhu se stali predátoři, kteří se na ostrov dostali s lidmi: kočky, psi i krysy vybírali hnízda bezbranných ptáků a drontové mizeli jeden po druhém.
Vakovlk tasmánský: vymřel kvůli pověrám
V Austrálii i Tasmánii byl vakovlk dlouhé statisíce let vrcholným predátorem – dravcem, který v ekosystému nemá konkurenta. Asi 130 centimetrů velký vačnatec byl podobný našim vlkům, měl však pruhovanou kůži, která připomínala Evropanům tygra.
Poprvé byl v přírodě spatřen roku 1805, naposledy v ní byl pozorován asi o sto let později. Vymřel však rovnou dvakrát. V Austrálii začal vymírat krátce poté, co se na tento kontinent dostali lidé, tedy asi před 2000 roky – není však prokázané, že za to nutně nesli zodpovědnost. Jisté ale je, že ho Austrálci lovili, důkazy máme například z jeskynních maleb. S největší pravděpodobností za jeho zánik v Austrálii může pes dingo, který se tam dostal asi tři tisíce let před evropskými kolonisty.
V Tasmánii už ale lidé za vybití vakovlků jednoznačně mohou. O těchto šelmách se říkalo, že loví ovce, které tvořily dominantní zdroj příjmů kolonistů. A tak byla vypsána odměna za každého mrtvého vakovlka a farmáři si moc rádi přivydělali. Dnes se ukazuje, že vakovlci zřejmě na ovce útočili jen výjimečně, neměli na to ideálně stavěné tělo. Nicméně to už bylo pozdě, poslední vakovlk zemřel v zoo 7. září 1936 zřejmě na následky zanedbání péče.
Holub stěhovavý: Z nejpočetnějšího ptáka světa na vyhynutého. Za 50 let
Holub stěhovavý byl nejrozšířenějším ptákem na Zemi. Podle odhadů dnešních biologů jich žily miliardy – největší pozorované hejno zakrylo Slunce na 5 hodin a mělo asi dvě miliardy jedinců. Vyskytovali se v Severní Americe, kde byli považováni původními obyvateli za vynikající zpestření stravy.
Na začátku 19. století je už ale lovili i evropští osadníci. Problém nastal teprve tehdy, když na to začali používat velké sítě. Když se pak lidé dokázali pomocí vlaků dostat přímo k hnízdištím holubů, znamenalo to jejich konec. Ptáci nebyli kvůli tlaku lovců schopní zahnízdit se, a to několik let po sobě. Poslední divoce žijící holub stěhovavý byl zastřelen v Ohiu roku 1900, v zoo zemřel poslední exemplář roku 1914.
Alka velká: až příliš užitečný tvor
- V Africe přišlo o život za posledních sem let nejméně 144 tisíc slonů. To je celá třetina jejich celkového počtu. Pokud bude trend pokračovat, sloni vymřou do 20 let.
Nelétaví ptáci na setkání s člověkem dopláceli vždy nejvíce, je to i případ velké alky. Byla to taková na severu žijící obdoba tučňáka – a také mu alka byla hodně podobná vzhledem i způsobem života. Šlo o skvělého plavce, na vodní živel byly alky adaptovány ještě lépe než tučňáci: podle svědectví námořníků se dokázaly potopit až do kilometrové hloubky a vydržely tam nejméně 15 minut. Žily na zcela izolovaných ostrůvcích, bez kontaktu s lidmi. Ani to je ale neuchránilo před vyhynutím.
Ukázalo se, že prakticky všechno, co alky mají, se může hodit námořníkům. Jejich deseticentimetrová vejce obsahovala spoustu energie, jejich tukem se dalo svítit. A protože alky žily na dalekém severu, měly skvěle izolující prachové peří. Člověka neznaly a nebály se ho, daly se díky tomu lovit po tisících. Poslední pár alek byl umlácen vesly v létě roku 1844.
Zebra kvaga: oběť válek
Všechny dnes žijící zebry mají jednu společnou vlastnost: pruhy po celém těle. Kvagy byly výjimkou – na dnešního pozorovatele by působily jako kříženec zebry a koně; zadní část jejich těl byla tmavá, bez pruhů. Na rozdíl od ostatních zeber totiž žily víc v lesnatém prostředí, kde pruhy nebyly pro přežití klíčové tolik jako v savaně.
Afričtí domorodci je lovili po staletí, ale s populací kvag to nic neudělalo. Vše se změnilo až s příchodem bílého muže. Zejména Búrové dokázali lovit početná stáda extrémně rychle – bezbranné zebry používali především jako snadno dosažitelný zdroj bílkovin při velkých vojenských výpravách. Osadníci byli ve vybíjení tak rychlí, že na to nestačili reagovat ani biologové, ani zoologické zahrady, roku 1878 zemřela poslední kvaga ve volné přírodě a o pět let později i v zajetí.
Pes bojovný: Spletli si ho s vlkem
Zatímco předchozí zvířata jsou docela známá, o psu bojovném ví jen málokdo. Žil na Falklandských ostrovech u argentinských břehů v poklidu až do roku 1860, kdy se tam usadili britští farmáři. Ti pak vytvořili rekord ve vyhubení živočišného druhu: poslední živý exemplář zemřel roku 1875, tedy jen 15 let po objevení.
Šlo o zcela mírumilovné zvíře, které nemělo dostatek sil na to, aby ohrozilo ovce. Ale bylo bohužel příliš podobné evropskému vlku; farmáři se řídili principem předběžné opatrnosti, a tak je všechny vyhubili. Nebylo to složité, Falklandy jsou poměrně malé území, kde se psi bojovní ani neměli kde skrývat. Kvůli rychlosti procesu vymření o těchto zvířatech téměř nic nevíme, snad jen to, že jejich české pojmenování je zcela nevhodné. Bojovní totiž vůbec nebyli.
Levhart zanzibarský: za jeho vyhynutí může jediný člověk
Vyhynutí této šelmy je ukázkou toho, že v uzavřených ostrovních ekosystémech nemají ani ty nejchytřejší a nejsilnější šelmy proti člověku sebemenší šanci. Tento ostrovní druh levharta se od toho kontinentálního lišil zřejmě jen v detailech, ale více se o něm již nedozvíme. Až na šest kožešin v muzeích se po něm totiž nic nedochovalo.
Jsou výjimeční také v tom, že za jejich vyhubení může jediný konkrétní a jednoznačně identifikovatelný člověk. Jde o náboženského vůdce Kitanzu, který se roku 1964 rozhodl, že leopardi musí vymřít. Na Zanzibaru se po staletí tradovalo, že levharti jsou společníky čarodějnic. Kitanza, slavný lovec černokněžnic, neměl politickou sílu ani nástroje, jak odhalit samotné čarodějky, a tak vedl kampaň proti levhartům. Úspěšně – poslední zástupci tohoto druhu vymřeli v devadesátých letech dvacátého století.
Tuleň karibský: přežíval svoji smrt
Kryštof Kolumbus objevil nejen Ameriku, ale také tuleně karibského. Právě slavný mořeplavec byl první, kdo podal během své druhé výpravy první písemné svědectví o tomto asi 2,4 metru dlouhém mořském savci. Jak se Karibik stal bránou pro další dobývání Nového světa, byli tuleni palivem této expanze.
Mírumilovní tvorové byli loveni po desetitisících, především kvůli oleji, jenž se používal v lampách. Z tohoto úhlu pohledu je skoro zázrakem, že tuleni přežili až do dvacátého století. To už se sice nelovili, ale jejich populace se stala natolik nestabilní, že kolem poloviny 20. století zmizeli z tváře Země.
Papoušek karolinský: oběť módy a krásy
Krásně zbarvený papoušek žil ve velkém množství na severoamerickém kontinentu – opět bez problémů až do doby, než tam dorazili Evropané. Za jeho vyhubení mohl pestrý mix různých faktorů: odlesňování, tedy likvidace jejich přirozeného území, ale také lov. Papoušky vyhubilo jejich pestré peří: osadnice se jím rády zdobily a také bylo tak zářivě lesklé, že dokonce odpuzovalo jiné ptáky, když se používalo na jejich strašení. Podobně dnes zahradníci využívají stará cédéčka.
Ještě roku 1896 byla k vidění velká hejna, která obsahovala i velmi mladé ptáky, ale roku 1904 už byli vyhubení. Spekuluje se o tom, že finální vymření mělo způsobit něco jiného než člověk – na to bylo vše až příliš rychlé.
Koroun bezzubý: zdánlivě neporazitelný obr
Když na Komandorských ostrovech poblíž Kamčatky ztroskotala roku 1741 expedice objevitele Beringa, narazili tu námořníci na obrovské tvory podobné tuleňům. Ale tito savci byli mnohem větší – samci měřili až sedm metrů a vážili přes čtyři tuny. V té době jich tu žilo asi 2500 kusů.
Roku 1768 však už nežil ani jeden. Přestože měli kůži silnou až sedm centimetrů – jako kůra (od toho české jméno), moderním palným zbraním odolávat nedokázali. Pozdější výzkum ukázal, že v dobách před rozšířením lidského druhu na sever, byli korouni přítomní na mnohem větším území. Podle dnešních poznatků může i za vytlačení korounů na Komandorské ostrovy jen a pouze člověk.
