Čím více se píše a mluví o válce na Ukrajině, tím větší zmatek panuje v tom, jak se vlastně mají správně psát jména ukrajinských měst a vesnic. A nejasnosti začínají panovat i kolem toho, jestli je lepší říct „na Ukrajině“, nebo „v Ukrajině“, protože varianty se objevují obě. Zatímco v prvním případě je podle jazykovědců v zásadě jasno, u předložky upozňují na to, že jazyk je živý organismus.
Kyjev, nebo Kyjiv? Na Ukrajinu, nebo v Ukrajině? Čeština reaguje na politické změny
V angličtině se začal pro ukrajinské hlavní město používat název Kyiv místo původního pojmenování Kiev, které vychází z ruštiny. Také v češtině se objevuje někdy výraz Kyjiv, místo zažitého Kyjev. Je to ale správné?
Podle Ústavu pro jazyk český se název Київ z ukrajinské cyrilské abecedy do češtiny opravdu správně přepisuje jako Kyjiv. Jak dokládají data jazykovědců, toto endonymum (tedy podoba zeměpisného jména v jazyce původu, v tomto případě přepsaná do latinky) se ale v českých textech téměř nevyskytuje.
V češtině se totiž užívá vžité a navíc oficiálně standardizované slovo, jímž je počeštěné pojmenování Kyjev. Je to tedy podle pravidel češtiny jediná spisovná forma, kterou je možné použít. Jenže její používání přináší i větší výhody, než je pouhá tradice. Z jazykového hlediska je výhodná zejména s ohledem na neproblematické skloňování. Pokud by se totiž mělo slovo Kyjiv správně skloňovat, muselo by se to řídit také tím, jak je tomu v ukrajinštině. A to by bylo pro češtinu dost problematické.
Správné psaní ukrajinských místních jmen (zdroj: ČT24)
Od jména Київ (Kyjiv) zní v ukrajinštině 2. pád jednotného čísla Києва (Kyjeva). V češtině bychom tedy měli také Kyjiv, ale bez Kyjeva. Ústav pro jazyk český uvádí, že tohle by nebyl dobrý nápad, taková změna hlásek totiž není pro češtinu normální: střídání hlásek -i- a -e- nemá v českém skloňovacím systému oporu.
V ruštině má název ukrajinského hlavního města podobu Киев, která se do češtiny přepisuje jako Kijev – nikoli tedy jako Kyjev, protože zatímco znaku и z ruské azbuky odpovídá písmeno „i“, znak и v ukrajinštině označuje „y“. Také tato forma slova se v češtině vyskytovala, ale především v minulosti, v současných českých textech už není podle Ústavu pro jazyk český důvod ji uplatňovat.
Podobné je to také s jinými názvy ukrajinských měst a míst, například Charkov nebo Lvov. Používají se kvůli tradici varianty, na které jsou Češi zvyklí, tedy ty převzaté přes ruštinu – právě tak jsou zachycená jako jediné použitelné možnosti v pravidlech češtiny, tedy v kodifikačních příručkách SSČ a SSJČ.
Tereza Chlaňová z Ústavu východoevropských studií s tímto postupem souhlasí, také ona doporučuje držet se historicky zavedených jmen, přestože vlastně nejsou ty úplně správné. „Správné přepisy bych používala jen u míst, která u nás zatím nebyla známá,“ doporučuje. Tedy například u míst a měst, o nichž většina Čechů nikdy neslyšela, ale nyní se o nich kvůli válce mluví. „Tam bych už byla pro to používat ty správné přepisy. Ale s jednou výjimkou: u měst končících na -iv (jako je Lviv) je výhodnější upravovat tuto koncovku na českou podobu.“
obrázek
Na Ukrajině nebo v Ukrajině?
Ještě složitější je to s tím, zda je správné psát „na Ukrajině“ nebo „v Ukrajině“. Čeština má totiž pravidla pro používání předložek „v“ nebo „na“ v tomto případě založená na tradici a výjimkách.
Obecně platí, že předložka „v“ se používá u všech jmen zemí, jen s několika výjimkami. Správné je tedy psát „v Německu, v Rusku, v USA nebo v Austrálii“. Předložka „na“ se využívá o ostrovů, poloostrovů a také u jmen pro místa, která jakoby „vyčnívají z krajiny“. Proto čeština používá formu „na Islandu,“ „na Papui-Nové Guinei“ nebo na „Krétě“. Současně ale miluje výjimky, a tak se jich hromada najde i tady: například „v Grónsku“ nebo „v Irsku“.
A pak jsou lokality, kde panuje naprostý chaos – jde hlavně o místa s krátkou historií.
Typickým zástupcem této skupiny je Antarktida, kde se používají obě předložky – přitom varianta „v Antarktidě“ je dnes už častější.
Ale zpět k zemím, které jsou výjimkou a nepoužívá se u nich předložka „v“, ale „na“. Těch je opravdu jen několik: „na Ukrajině“, „na Moravě“ a „na Slovensku“. Historicky se ale také používaly „na Litvě“ a „na Rusi“. Je tedy zjevné, že se předložka „na“ využívala v poměrně jasně geograficky vymezeném územním prostoru. Země, které se s ní pojí, jsou většinou historicky dost nejasně definovaná území, která nebyla zcela samostatná – braly se tedy zřejmě více jako území než jako země (stát). A proto zřejmě byly chápané více jako nějaká lokalita – třeba jako Balkán, který se také spojuje s předložkou „na“.
Ukrajina by této představě odpovídala i z hlediska toho, co toto jméno původně znamenalo. Slovo Ukrajina mělo původně, v době, kdy bylo poprvé použité písemně (tedy roku 1187) význam zřejmě něco jako pohraničí, nebo hraniční území – to by také nahrávalo jejímu chápání jako něčeho nepříliš dobře definovatelného.
„V ukrajinštině mají předložky jisté sémantické zatížení,“ doplňuje Tereza Chlaňová. Pro Ukrajince podle ní má proto spojení „na Ukrajině“ znevažující význam, který naznačuje něco jako „na periferii“ nebo „na okraji“. V češtině ale dnes tyto předložky žádný takový význam nenesou, takže se mohou používat obě.
Časy se mění a jazyky s nimi
Lingvistka Hana Prokšová z Karlovy univerzity si ve své dizertaci už roku 2018 všimla, že právě Ukrajina se ale chová jinak než ostatní země spojené s předložkou „na“. „Spadá sice spolu s toponymy Slovensko, Morava k výjimkám daným historickým vývojem, v posledních letech ovšem sílí tendence používat vazby v Ukrajině a do Ukrajiny,“ píše.
Jazyky nejsou neměnné soubory slov navždy zapsané v tlustých knihách, ale spíše „živé organismy“, které reagují na spoustu vlivů, jak vnitřních, tak i vnějších. Že čeština na politické změny na Ukrajině zareagovala, dokládá Prokšová na datech z Českého národního korpusu, což je obrovská databáze zahrnující spoustu projevů psané i mluvené češtiny.
Již před čtyřmi roky bylo v tomto korpusu 261 důkazů o použití „v Ukrajině“ a 165 dokladů „do Ukrajiny“. Podle Prokšové by důvod proměny tradiční, vžité vazby mohl ležet ve společenské, respektive politické oblasti.
„Mohla by jím být spíše vědomá snaha po jazykovém zrovnoprávnění Ukrajiny jakožto suverénní země se zeměmi jinými.“ To znamená, že se vnímání Ukrajiny v české společnosti může začínat měnit – místo země, které byla vždy jen částí nějakého většího celku, se stává i v jazyce samostatným a nezávislým státem.
Použití „v Ukrajině“ se do češtiny podle Chlaňové dostává právě hlavně vlivem ukrajinštiny, ale není ještě zažité. „Nejsem proti tomu, když se to bude v češtině přirozeně používat a stane se to postupně přirozeným,“ dodává lingvistka.