Evropané začali tabák kouřit prakticky ihned poté, co se dostali do Ameriky. Ostatně právě kouřící domorodci byli první lidé, kteří přivítali Kryštofa Kolumba v Novém světě. Hned poté se s tabákem začalo obchodovat i přes oceán – ale stejně rychle začaly přicházet jeho první zákazy.
Do Evropy se tabák dostal roku 1528, první zmínka o zákazu kouření pochází z roku 1575 z Mexika. Tam tehdy zakázali kouření v kostelích, zřejmě kvůli tomu, že kouř narušoval posvátnost obřadu a také kouření odvádělo pozornost od modlitby.
Na mexický zákaz navázal ještě v 16. století papež Urban VII. Byl sice jedním z nejkratší dobu vládnoucích papežů v dějinách, ale během 12 dní, co seděl na papežské stolici, stihl vyhlásit zákaz kouření na veřejných místech. Pak zemřel na malárii. Jeho zákaz se týkal jakékoliv formy užívání tabáku (žvýkání, kouření, šňupání) v krytých přístřeších a především uvnitř kostelů. Zákaz však zřejmě nebyl příliš respektovaný a asi o sto let později byl zrušen.
Prvním panovníkem, který veřejně vystoupil proti kouření tabáku, byl anglický a skotský král Jakub VI. roku 1604. Napsal tehdy jednu z prvních polemik proti kouření – A Counterblaste to Tobacco. V ní panovník obvinil původní obyvatele Ameriky, že tabák zavlekli do Evropy, stěžoval si na pasivní kouření a napadal negativní důsledky kouření na lidské zdraví. Tvrdil, že kouřící muži jsou příliš slabí na to, aby mohli pracovat. A tak v tomto manifestu zavedl vysokou daň na tabák.
Zákazem tabáku k upevnění moci
Své zkušenosti se zákazem kouření měl i Orient. Sultán Murad IV. převzal zemi ve značně zanedbaném stavu. Jedním ze způsobů, jak se snažil režim upevnit, byl zákaz kouření (a také alkoholu a kávy), který vyhlásil roku 1633. Kouřit tabák bylo zakázáno pod trestem smrti – a na rozdíl od mnoha jiných zemí se v Osmanské říši opravdu prosazoval. Denně bylo kvůli tomu popraveno průměrně 18 lidí. Ani v tomto případě ale zákaz dlouho nevydržel, Muradův nástupce Ibrahim I. přezdívaný Šílený ho obratem zrušil.
Z podobných důvodů zakázal kouření roku 1634 také ruský car Michal – trestem za jeho porušení bylo bičování a odeslání na Sibiř. Roku 1647 byl trest zpřísněn na trest smrti, ale o dva roky později byl zákaz odvolán.
Německá tradice boje proti tabáku
V Německu fungovalo silné protitabákové hnutí od začátku 20. století, zajímavé je, že historicky druhá organizace bojující proti tabáku v německy mluvících zemích vznikla roku 1910 v Trutnově. Vycházelo z tradice čistoty těla, zdravého způsobu života a také z rasových teorií. Silným kuřákem byl v mládí také Adolf Hitler, podle různých zdrojů kouřil mezi 20-40 cigaretami denně. Později s tím ale přestal, nevedla jej k tomu tehdy ale žádná rasové teorie, jen považoval kouření za „mrhání penězi“. Jako mnoho jiných odnaučených kuřáků se stal velkým odpůrcem kouření. Považoval tabák za „pomstu rudého muže na bílém muži“ a měl velký problém s tím, že jeho nejbližší, Eva Braunová i Martin Bormann kouřili.
Německo jako první prokázalo souvislost mezi rakovinou plic a kouřením, poprvé se objevil termín „pasivní kouření“. Od poloviny 30. let s nástupem nacistů k moci přišla řada zákazů – kouřit nesmělo vojenské letectvo i pošta, roku 1941 se přidal i zákaz kouření v dopravních prostředcích a později i v protileteckých krytech.
V průběhu války Německo zavedlo celou řadu opatření proti tabáku: Těhotné, mladé a staré ženy nedostávaly v Německu za války přídělové lístky na tabák. Vojáci měli snížené dávky tabáku, zvýšila se daň a mohutně proti tabáku bojovala propaganda. Omezena byla reklama na tabákové výrobky, regulováno kouření v restauracích a kavárnách. Během války měla sice tato omezení slušný úspěch, ale již několik let po pádu nacistického režimu se úroveň kouření vrátila zpět na předválečnou úroveň.
Americký zákaz
První zemí, která přišla se zákazem po válce, byla roku 1975 Minnesota. Vydala zákon jménem Minnesota Clean Indoor Air Act, čímž se stala prvním státem se zákazem kouření na většině veřejných míst.
