Série o náboženství a katastrofách se již zabývala božím hněvem, čarodějnictvím, fatalismem a očekáváním konce světa. Ve všech případech tu byly hrozné události interpretovány jako něco negativního – ať už byly trestem za zlé chování nebo osudovou pohromou, která se nedá nijak zvrátit. Existuje však i jiný přístup k lidskému utrpení – totiž jako k cestě k vykoupení. A té se věnuje další text religionistky Zuzany Marie Kostićové.
BLOG: Náboženství a katastrofy. Díl pátý: O smyslu utrpení
Jedno staré české přísloví říká, že „koho Pámbů miluje, toho křížem navštěvuje.“ V těchto slovech je skrytá prastará podstata jedné z tváří křesťanství, která zdůrazňuje, že utrpení, ať je jakkoli příšerné, má i svou pozitivní stránku. Představuje totiž výzvu či zkoušku, která v důsledku pozvedá naši duši, očišťuje ji od hříchu a vede k hlubokému osobnímu zrání.
Tento typ uvažování stojí v samotném základu křesťanství a v logice Kristovy oběti. V ní se Bůh stává člověkem a sám podstupuje jedno z nejhorších utrpení, která existují – tedy ponížení, fyzické mučení a nakonec vleklou a krutou smrt.
V době všudypřítomného blahobytu, který nás dnes obklopuje, se symbolika křesťanského kříže může jevit nepochopitelná, morbidní nebo sadistická. Ve starších dobách, kdy bylo utrpení na denním pořádku, byla však Kristova oběť něčím, s čím se mohli věřící hluboce identifikovat a co sesazovalo Boha z nesmlouvavého trůnu v nebesích a přibližovalo ho lidem. Utrpení se v této perspektivě stává něčím smysluplným, něčím, co musí být pochopeno jako klíč k růstu člověka a co podstoupil i Bůh, aby skrz ně vykoupil svět.
Utrpení a buddhismus
Je zajímavé, že podobný typ uvažování můžeme najít i v základech dalšího význačného náboženství, kterým je buddhismus. Buddhův životní příběh vypráví o princi Siddhárthovi, který se narodil do mocné a bohaté aristokratické rodiny a jehož se otec rozhodl zcela uchránit veškerého trápení.
Princ se však na procházkách městem nečekaně setkal s nemocí, bídou a smrtí: v důsledku toho jej zachvátila hrůza a přiměla ho přemýšlet o životě a smyslu utrpení. Zprvu odešel do ústraní a začal praktikovat drastické asketické praktiky, nakonec jich však zanechal a začal se věnovat meditaci. Ve finále došel k porozumění, že veškeré utrpení pramení z lidské touhy a kdo se chce přestat trápit, musí přestat toužit.
Zatímco křesťanství tak utrpení přijímá a snaží se skrz něj dojít k Bohu, buddhismus se rozhodl překročit utrpení i vášně, které ho vzbuzují, a dosáhnout hlubokého vnitřního klidu, který vede k ukončení reinkarnace a dosažení nirvány. Jedná se o diametrálně odlišný přístup – a přece tu existují důležitá společná témata. Především fakt, že je to právě otázka povahy a podstaty utrpení, která stojí v centru nábožensko-filozofického a věroučného jádra obou systémů.
„Náboženství doby osové“
Některé současné teorie náboženství se domnívají, že tyto společné znaky křesťanství a buddhismu nejsou nikterak náhodné.
Obě náboženství se totiž vyvinula v době technologických a demografických změn, které byly charakteristické zvýšenou mírou nebezpečí a nejistoty a zvýšeným množstvím stěhování, během něhož se v dosavadních usedlých lokálních komunitách začali hromadně objevovat cizinci.
Křesťanství i buddhismus spadají do skupiny, které se někdy říká „náboženství axiální éry“ (či „náboženství doby osové“), a která vznikla právě proto, aby novým životním podmínkám dodala smysl. Důraz na význam utrpení se tu snoubí s důrazem na morálku i na „morální božstva“, která dohlížejí na správné chování lidí.
Na této perspektivě je snad nejlépe vidět těsná vazba mezi náboženstvími a způsobem života těch, kteří je vyznávají. Z toho pak také plyne, že vstoupí-li takovéto tradiční systémy do éry mimořádného blahobytu, jako je ta naše, může se začít poznenáhlu zdát, že mluví podivnou, nepovědomou řečí.
- Autorka je religionistka a mayistka.
Je dost dobře možné, že krize křesťanství v Evropě je mimo jiné vedená právě tím, že důraz na utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Krista už nerezonuje s každodenní zkušeností člověka stejným způsobem, jako před pěti sty lety.
Je však třeba zároveň zdůraznit, že pokud by se situace změnila a blahobyt západní civilizace by drasticky poklesl, mohlo by dojít k renesanci právě těch systémů, které dokáží mimořádně dobře pracovat s konceptem utrpení.