V krizích se stávají existující trendy více zřejmými. Dosud nevýznamné může být nově akcentováno, dříve zásadní je relativizováno. Vše je předmětem interpretace, stejná skutečnost může být vykládána odlišně podle pozice a názorů daného aktéra. Krize je soubojem mezi různými pohledy na konkrétní jevy, to, která interpretace převáží, má pak zásadní dopady.
Koronavirová krize jako návrat k národnímu státu
Reflexe krize může vést ke zvrácení nějakého trendu, nebo k posílení existují tendence vývoje. Podle řady odborníků – například Nialla Fergusona – byla globalizace na ústupu před koronavirem, globalizovaná ekonomika a společnost byly zranitelné.
Trendem tak byl návrat k národnímu zájmu, revize mezinárodní dělby práce, kritika financializace a role nadnárodního kapitálu. Větší ambice v řešení globálních problémů, jako je chudoba, obchodní a měnový sytém, lidská práva nebo životní prostředí, prostřednictvím mezinárodní koordinace se dostaly pod tlak nepochybně již v souvislosti s globální finanční krizí v roce 2008.
Covidová krize podle některých odhalila naivitu a neefektivitu mezinárodních (ze strany Organizace spojených národů, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky) či nadnárodních (ze strany EU) pokusů o řešení problémů.
Skutečná smysluplná jednotka politické organizace je v tomto pojetí pouze národní stát, který se má starat především o vlastní občany. Je podle něj neúčelné, nebo dokonce nebezpečné se pokoušet ovlivňovat problémy, které národní hranice zásadně překračují. Na místě je opatrnost vůči politice velmocí, které realizují vlastní zájmy, proto je vhodné ad hoc využívat koalice s jinými „realisticky“ uvažujícími státy.
Převaze této interpretace nahrává přirozená tendence politických představitelů působit akceschopně ve vztahu k vlastním občanům a stejně tak poptávka lidí po přidělení viny za vznik krize.
V případě celosvětového problému se logicky hledí za hranice: země, kde nákaza vznikla; země, která ji nezastavila; lidé, kteří do těchto zemí cestují, a tak dále. Dá se očekávat posílení sklonu k neplnění a porušování mezinárodních závazků s odkazem na mimořádnou situaci, což povede k dalšímu tlaku na (již takto značně omezenou) schopnost mezinárodních institucí jednání států kontrolovat a pravidla vynucovat.
Koronavirová krize jako důkaz existence propojeného světa
Podle alternativní interpretace je naopak koronavirus důkazem o existenci jednoho propojeného sociálního a hospodářského prostoru na úrovni světa nebo třeba Evropy. Krize ukázala, že izolovaná akce na úrovni státu je nedostatečná, jak pokud jde o předcházení, tak řešení takovýchto výzev. Je proto třeba vybudovat adekvátní instituce a vybavit je kompetencemi.
Covid je podle tohoto pohledu jen jedním z problémů, který není řešitelný existujícími nástroji. Zdůraznila se potřeba koordinovaného aktivního přístupu k managementu světa, jde o jiný příklad nedostatečnosti architektury vládnutí, která se jasně ukazuje například na environmentálních tématech. Živelné uzavírání států a pomalá reakce a malý vliv mezinárodních autorit jsou pro jedny důkazem jejich zbytečnosti, pro jiné ale spíše dokladem nedostatečných pravomocí, jimiž je národní státy (ne)vybavily.
Podpora odstřižení od ostatních zemí, kontroly a karantény těch, kdo přecházejí hranice dovnitř, je vysoká, a to i v zemích, které mají zřejmě mnohem více nemocných či méně restrikcí než jejich sousedé. Interpretace národního řešení a podpora deglobalizace se zdají být značné. Téma získání či udržení nějaké míry technologické a energetické soběstačnosti zde bylo vždycky, ale v poslední dekádě určitě zesílilo.
Dnes se posiluje také téma potravinové soběstačnosti a je doplněno otázkou zranitelnosti v důsledku délky výrobních řetězců. Více (či co nejvíce) z finálního produktu má být realizováno v rámci národní ekonomiky. Napětí efektivita versus bezpečnost (jistota) se posunuje směrem ve prospěch druhé hodnoty.
Sever proti Jihu
V souvislosti s covidovou krizí jsou jednotlivé státy a regiony rozdílně zasaženy. Společnosti, které mají obecně vysokou kapacitu k řešení jakékoliv krize (vyspělé země), byly zasaženy výrazně, pokud jde o „zdravotní“ dimenzi problému. Dá se však očekávat promyšlená a systematická reakce na následnou hospodářskou rovinu problému.
Společnosti, které mají kapacity obecně nižší (rozvojové země) a kde covid je jen další z řady obtížně řešitelných problémů, mohou být méně zaskočeny „zdravotní“ dimenzí krize, ale zároveň jsou téměř bezbranné proti hospodářskému rozměru krize. Bez institucí vytvořených a používaných po mnoho generací k řešení problémů finančních krizí, deflačních šoků či masové nezaměstnanosti (což je typické pro světový Sever), budou čelit obrovským výzvám.
Lze předpokládat, že vyspělé země zaskočené krizí vlastního zdravotního systému a čelící nárůstu chudoby citlivých skupin uvnitř svých hranic odsunou problematiku světové nerovnosti a chudoby na (ještě více) vedlejší kolej, tentokrát navíc bez výraznějšího pocitu zahanbení. Pozice chudého globálního Jihu se může dále komplikovat právě posílením trendu deglobalizace, posilování soběstačnosti a zkracováním výrobních řetězců bohatých států.
S potenciálním přesunem blíže k světovému hospodářskému jádru klesne poptávka po práci Jihu a dále zhorší situaci v době (na Jihu stále teprve eskalující) krize. Zatímco Španělsko v nějakém okamžiku ztratilo údajně 900 tisisíc pracovních míst, Indie 122 milionů a v afrických zemích se může jednat až o polovinu pracovních míst.
A pokud platí, že polovina světových léčiv pro bohaté země se produkuje v Indii (náročný je výzkum a vývoj, ne výroba léků), lze si snadno představit, jak velké dopady mohou zmíněné trendy na konkrétní sektory a země mít. Zvláště pak v kontextu důrazu na bezpečné a dostupné potraviny, zdravotní materiál, ale i mnohé běžné materiály a polotovary.
Příležitost pro změnu?
Covidová krize jako příležitost k „progresivní“ změně? To předpokládá vítězství interpretace krize jako nedostatečnosti koordinace a managementu globálních problémů. V rámci opatření pro zmírnění dopadu krize ve vyspělém světě pravděpodobně posílí veřejná moc a intervence do tržních procesů.
Může dojít k precedentu v podobě „vytvoření“ zdrojů k řešení problému ohrožujícímu celou společnost (zdravotní a hospodářská rizika covidu). Ekonomiky či třeba EU vyčarují biliony dolarů a eur. V ostatních otázkách – na prvním místě je třeba jmenovat klima – pak bude obtížnější argumentovat objektivními limity hospodářství (jak upozorňuje ekonom Joseph Stiglitz, v době nulových úroků jsou také nulové náklady na správu dluhu).
Stát prostřednictvím záchranných balíčků a podpor může získat pozice v managementu velkých soukromých firem a jejich prostřednictvím působit na změnu priorit a parametrů hospodářských aktivit, typicky ve prospěch přechodu na zelenou ekonomiku.
Obecně asi platí, že přes veřejné zásahy do ekonomiky se jednodušeji mohou prosazovat společenské preference, které v některých západních zemích formulují otázku klimatu už jako mainstreamové prioritní politické téma.
Větší veřejný vliv v rámci ekonomik může vést v kontextu disproporcionálního zdravotního i hospodářského dopadu koronaviru na chudší obyvatele (více osob v domácnostech, odkázání na hromadnou dopravu a zaměstnání s velkým intenzivním kontaktem s množstvím lidí, nemožnost přerušit práci, horší zdravotní péče, typicky ohrožená pracovní místa) k otevření témat, jako je garantovaný příjem, či dalšímu posílení tématu inkluze a široké dostupnosti kvalitní zdravotní péče. O to více, že kromě předpokládaného hlubokého hospodářského poklesu také přesun pracovních míst „zpět“ do vyspělých zemí povede k posílení automatizace a poptávce po kvalifikované, nikoli nekvalifikované práci.
Otázkou je, zda řešení těchto problémů nebude předcházet vyhrocení sociálních konfliktů, zvláště v kontextu krize tradiční levice, která by měla mít tuto agendu na starosti.
Otázka vzestupu Číny
Pozoruhodný bude rovněž spor o interpretaci role Číny v celé krizi. Zatímco Čína akcentuje vlastní efektivitu a akceschopnost, dodávky zdravotních pomůcek do jiných zemí a tak dále, velká část Západu může vnímat roli Číny jako stále rozvojové země, představující zdravotní a hospodářská rizika.
Na základě toho je možné rozdílně vnímat vzestup Číny v mnohých parametrech buď jako zajímavou alternativu k Západu, nebo naopak jako důvod pro mobilizaci úsilí o udržení jeho hegemonické pozice. Je otázkou, zda analogie se studenou válkou je namístě. V ní proti sobě stály dvě síly disponující univerzální a vzájemně se přísně vylučující ideologií, připraveny prosazovat svou interpretaci světa silou.
V každém případě se postoj nejmocnější západní mocnosti vůči Číně proměňuje a proměnil. Místo vytěžování své stále dobře patrné hospodářské a kulturní převahy ve světě volí jazyk přímé konfrontace. Hospodářské dějiny nás učí, že narušení normálních hospodářských vztahů, obchodní války, embarga a tak dále vedly mezi velkými zeměmi a významnými regiony k urychlení eroze privilegovaného postavení té nejrozvinutější hospodářské síly. I zde však jde o pokračování existujícího trendu, který covid jenom akcentuje.
Je velmi ilustrativní, že názory na pozici Číny ve světě či na vývoj postavení USA jsou nejvíce určovány politickými preferencemi amerického respondenta. Případné střídání v Bílém domě však nutně neznamená, že téma ekonomického nacionalismu nebude zahrnuto do demokratické politické agendy.
- Autoři textu jsou politologové, kteří působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Věda na křižovatce?
Krize obecně, a pro tu současnou to platí rovněž, představují jakési křižovatky. Volba cesty pak ovlivňuje následující období. Při zpětném pohledu, na základě rozboru směru, kterým se v nějakém parametru společnosti vydají, budeme schopni říct, jak událost interpretovaly, čemu přikládaly důležitost, co bylo impulzem pro změnu a co jen potvrdilo existující postoje a zájmové pozice.
Jako vždy, covidová krize je soubojem mezi různými pohledy na svět a jejich odlišnými interpretacemi reality. Do jaké míry a v jakém směru dojde ke změně statu quo? Existují různé projekty, pro které může současná krize představovat hrozbu i příležitost. Vzhledem k jejich vzájemné neslučitelnosti však není jisté, kterým směrem a zda vůbec k výraznému posunu statu quo dojde.
Věda dokáže tyto posuny s odstupem vysvětlit a pomoct společnosti změnám, ke kterým dochází, porozumět. Například v případě velké recese po roce 2008 společenské vědy jasně dokázaly, že analýzou minulých krizí (zejména velké hospodářské z 30. let 20. století) je možné tvůrcům politik v rozhodujících momentech poskytnout informace o nesamozřejmých a komplexních důsledcích jednotlivých alternativ jejich rozhodnutí a výrazně tak pomoct v dosahování cílů, které mají širokou společenské podporu.
Je ale mnoho těch, kdo tvrdí, že současné problémy globálního dosahu vyžadují od vědecké obce ještě aktivnější roli, tedy podíl na stanovení priorit a formulaci preferovaných alternativ politického rozhodování. Existence takových problémů tak představuje křižovatku i pro samotnou vědu.
