Vojákům na checkpointu předáváme doklady, bereme si stavební helmy. V uzavřené červené zóně nutnost, z budov stále ještě občas padají trosky a suť. Kdysi nejrušnější ulici s desítkami obchodů ovládlo až neuvěřitelné ticho. Před zavřenými bary a restauracemi stojí zaprášené opuštěné stolky. Budovy jsou převážně nepřístupné, některé mají zatlučená okna a podpírají je dřevěné pilony. Redakce ČT24 se byla podívat ve střední Itálii na místech, kde se při ničivém zemětřesení před dvěma lety zastavil čas.
Život v červené zóně. Dva roky po zemětřesení se ve střední Itálii zastavil čas
„Camerino bylo malé, ale hezké město,“ popisuje Marco di Pasquale, jeden z profesorů jazykové školy Dante Alighieri, která sídlila v historickém centru a s úzce spolupracovala s místní univerzitou.
Camerino leží v regionu Marche, zhruba čtyřicet kilometrů od epicentra silného zemětřesení z října 2016. Historické centrum se rozkládá na kopci s výhledem na pohoří Apenin, na svazích stojí převážně novější domy, nemocnice, univerzitní budovy s kolejemi a věznice. Přes léto ulice patřily studentům a turistům.
K 1. lednu 2016 mělo 6974 obyvatel a zhruba 10 tisíc studentů. V Itálii šlo o jediné město, kde během školního roku počet studentů převyšoval počet stálých obyvatel – na stovku místních připadalo zhruba 140 studentů. Ti se tam sjížděli nejen z celé Itálie, ale také ze zahraničí. Většina chodila na místní univerzitu, která v Camerinu fungovala od roku 1336 a ve své moderní podobě poskytovala vzdělání na pěti fakultách. Učilo se tam právo, technické obory, architektura i farmacie a veterina.
„Množství pracovních příležitostí bylo pozoruhodné. Tradiční byl samozřejmě zemědělský sektor, který se díky novým technologiím neustále rozvíjel, dařilo se tu stavebním i technickým firmám a také start-upům, které souvisely s vědeckým výzkumem na univerzitě. Důležitá byla i naše škola, fungovali jsme od roku 2008 a místní tu vždycky rádi viděli zahraniční studenty, kteří měli zájem se zapojit do dění ve městě, naučit se jazyk a kulturu. Pro tak malé městečko ve vnitrozemí to byl zásadní přínos,“ popisuje di Pasquale situaci před zemětřesením. Podobně silné zažilo město naposledy v září 1997.
Panoramatický pohled na Camerino
Marco di Pasquale společně s partnerkou pracovali v jazykové škole Dante Alighieri. „V tu středu jsme se akorát vrátili z práce domů, do Maceraty. Do Camerina je to asi padesát kilometrů. V 19:20 a 21:10 jsme ucítili velmi silné otřesy, všichni ve městě začali panikařit. Jakmile to skončilo a my jsme si uvědomili, že je po všem, začali jsme volat přátelům a kolegům do Camerina. Až v tu chvíli jsme zjistili, jak moc je katastrofa postihla a jak vážné jsou tam škody,“ vypráví. „Navíc silně pršelo, situaci pak ještě zhoršily následné otřesy v neděli.“
„My přišli jen o práci, kolegové o domovy“
V jazykové škole pracoval Marco osm let, spolu s dalšími vyučujícími tvořili semknutý, téměř rodinný kolektiv. Jen během roku 2016 hostili v Camerinu na 1500 studentů z celého světa. Během zemětřesení bylo ve škole přítomno 120 studentů, o které se učitelský sbor musel postarat.
„Všichni byli dočasně, jen na pár dní, ubytovaní v nouzově zřízených ubytovnách v halách autobusového nádraží. Pár dní trvalo, než si mohli zajít do poškozených domů pro osobní věci. Pak je civilní obrana dopravila z ohrožené oblasti a všichni odjeli a odletěli domů,“ popisuje. „Problém nastal i pro náš učitelský sbor, mnoho z mých kolegů a přátel přišlo o domovy, do budovy školy se vrátit nemohli.“
GALERIE
Marco di Pasquale, jeden z vyučujích jazykové školy v Camerinu, se studenty v prostorách provizorní ubytovny Unicam v nádražních halách.
Situaci ztěžovala také poškozená železnice a silnice. V blízkém pohoří Sibillin na některých místech způsobilo zemětřesení v horách pukliny a sesuvy půdy. Některé silnice zmizely úplně, jiné byly zavalené sutí ze sesuvů půdy, některé komunikace zatopila voda, na pár místech byly poškozené železniční koleje.
Také Marco patří k lidem, kterým zemětřesení zásadně změnilo život. Na rozdíl od mnohých měl štěstí, nepřišel o majetek ani o střechu nad hlavou. Spolu s partnerkou ztratili práci, jazyková škola se musela přesunout do jiného města, kam pro ně bylo obtížné dojíždět. Se školou se z města odstěhovala i většina jejich kolegů a přátel.
„Nechceme, aby se na nás zapomnělo“
Co přesně se stalo? Nejprve se půda začala chvět u vesnice Castelsantangelo sul Nera, která leží v provincii Macerata. Další zemětřesení bylo silnější a zaznamenali jej o deset kilometrů víc na sever. Centrum největších otřesů se nacházelo devět kilometrů pod zemí asi 100 kilometrů od Ancony, která je střediskem oblasti Marche na pobřeží Jaderského moře.
Otřesy přišly 26. října 2016, dva měsíce po srpnovém ničivém zemětřesení, při kterém ve středoitalském Amatrice přišlo o život 278 lidí. Jen během půl dne bylo zaznamenáno kolem dvou set otřesů, nejsilnější z nich dosahovaly síly 5,9 stupně Richterovy škály.
Italská města zasažená zemětřesením
Panika vypukla i ve 170 kilometrů vzdáleném Římě, kde lidé vybíhali na ulice. Otřesy byly cítit v 200 kilometrů vzdálené Florencii. Zatímco ve velkých městech šlo o relativně drobné škody, malá města v horských oblastech střední Itálie utrpěla podstatně víc. V Castelsantangelo sul Nera bylo podle starosty centrum města z 90 procent zničeno.
Podobně dopadly také vesnice a města Ussita, Visso, Arquata del Tronto a další. „Všechno se zřítilo, je to katastrofa,“ komentoval následky zemětřesení starosta Ussity Marco Rinaldi. „Všechno šlo k zemi, město teď už neexistuje,“ ozval se i Aleandro Petrucci, starosta Arquata del Tronto, které utpělo škody už během dřívějších zemětřesení a část města již byla poškozená.
Říjnové zemětřesení se i trochu překvapivě obešlo bez přímých obětí na životech. Záchranáři zaznamenali úmrtí sedmdesátiletého muže, který podlehl infarktu, další lidé utrpěli zranění, v troskách ale o život nepřišel nikdo. Škody byly převážně materiální. Roli sehrálo i to, že katastrofa přišla v několika vlnách. Při prvních, slabších otřesech lidé opustili domovy a vyběhli z budov, které se následně zřítily při dalších, silnějších otřesech.
V porovnání s událostmi v Amatrice, kde při jednom z nejsilnějších italských zemětřesení za posledních 30 let (o síle 6.2 stupně Richterovy škály) zemřelo téměř 300 lidí, nebo s lednovou dramatickou záchrannou operací po pádu laviny v Rigopianu, kde sníh pohřbil hotel a zabil 29 lidí, bylo říjnové zemětřesení téměř zapomenuto.
Všechno znovu postavíme, sliboval premiér
Obnovu všech poničených domů i kostelů slíbil bezprostředně po katastrofě i tehdejší premiér Matteo Renzi, který Camerino a přilehlé zemětřesením postižené oblasti osobně navštívil. „Postavíme všechno znovu. Domy, kostely i podniky,“ řekl tehdy. „Všechno, co je třeba udělat pro obnovu těchto oblastí (postižených zemětřesením), uděláme,“ dodal.
Zemětřesení v Itálii 1900–2017
Pomoc při obnově postižených obcí tehdy slíbil i ministr vnitra Angelino Alfano a vláda premiéra Mattea Renziho na to podle některých informací měla vyčlenit 40 milionů eur (zhruba 1,1 miliardy korun). Teprve pár dní před říjnovým zemětřesením přitom vláda zveřejnila plán investic v objemu čtyř miliard eur (v přepočtu asi 108 miliard korun) v regionu, který utrpěl vážné škody při posledním zemětřesení z 24. srpna.
„Nemůžeme tu, v horách, nechat stany několik měsíců, ve sněhu. Hotely jsou tu pro všechny. Mnoho místních nebude chtít své pozemky opustit i několik dalších týdnů, musíme tedy lépe zvládnout tuhle prvotní nouzovou fázi,“ uvedl bezprostředně po katastrofě premiér. Obyvatelé zničených domů neměli příliš na výběr, někteří přežívali v autech, jiní ve stanech či nouzových kontejnerech, část odešla k příbuzným nebo do hotelů.
S blížící se zimou, pro kterou jsou v této horské oblasti typické přívaly sněhu a nízké teploty, bylo nutné většině obyvatel poskytnout buď přístřeší ve zbývajících hotelích, nebo jiné nouzové ubytování. Pro ty, kteří přišli o střechu nad hlavou, byly také připraveny finanční dávky. S výstavbou nouzových dřevěných domků, které měly nahradit poškozené budovy, takzvaných „SAE“ (Soluzione Abitativa in Emergenza – řešení nouzového bydlení), se počítalo do jednoho roku. Domy měli do 12 měsíců dostat všichni, kteří je potřebovali.
Prezident regionu Marche Luca Ceriscioli už během roku 2017 v rozhovoru pro agenturu ANSA komentoval stížnosti na nijak neomluvená zpoždění při dodávání náhradního bydlení. Rok po zemětřesení bylo obyvatelům dodáno pouze 231 domů SAE, 1588 dalších zájemců ale stále čekalo. „Krizový management fungoval dobře, ale došlo k různým zpožděním. Během prvních pár dní po zemětřesení našlo zhruba 40 tisíc lidí ubytování v hotelích nebo u příbuzných a přátel,“ uvedl tehdy. Na nouzové domky ale někteří stále čekají ještě po dvou a půl letech.
„Bez oprav město při dalším zemětřesení spadne“
Už samotný příjezd do údolí, kde se Camerino nachází, napovídá, že se za dva roky mnohé změnilo. Některé silnice už neexistují, jiné vznikly. V asfaltu jsou místy praskliny a trhliny. Kostelíku u příjezdové silnice musel jeřáb sundat věžičku, ta teď leží vedle cesty na trávníku. U kruhového objezdu, kde parkují univerzitní autobusy, je nyní několik kontejnerů. Sídlí tu červený kříž a hasičský sbor. Auta hasičů nepřetržitě jezdí k historickému centru a zpět.
Kdo město znal v jeho běžném rytmu, ho teď téměř nepoznává. Více než dva roky po zemětřesení je centrum stále nepřístupné. Kdo se chce do takzvané červené zóny – uzavřeného historického centra dostat, potřebuje si u města vyřídit povolení. Pro vstup je nutné mít bezpečnostní helmu. U jediných dvou cest, kterými se lze do centra autem dostat, hlídkuje armáda. Je nutné odevzdat průkaz totožnosti a projít kontrolou.
Následky zemětřesení v Camerinu
V ulicích jsou opuštěné stolky z barů a restaurací. Radnice a místní historické divadlo je nepřístupné, banka má zatlučená okna a je podepřená dřevěnými pilony. Na kdysi nejrušnější ulici s desítkami obchodů je nepřirozené ticho. Domy byly opuštěny večer, ve tmě a ve spěchu, zůstalo v nich sušící se prádlo, neustlané postele. Na jedněch vchodových dveřích dodnes visí tradiční mašle oznamující narození dítěte, chlapce.
Ve větrném počasí se ulicemi honí víry prachu, občas spadnou kousky suti nebo uvolněná omítka, bouchnou nezavřené okenice, z otevřených oken vlají záclony. „Některé budovy jsou v pořádku, ač to tak zvenku nevypadá. U těch novějších se zřítily jen příčky, ale konstrukce je dobrá, ta drží,“ popisuje stav budov místní architekt Leo Marucci. I on ve městě přišel při zemětřesení o byt.
Většina budov v Camerinu není zřícená, mnoho z nich má ale popraskané zdi a další nosné prvky. Několik domů zemětřesení přečkalo bez škod, jejich majitelé v nich ale přesto žít nesmí. Sousedí totiž s budovami, kterým stále hrozí zřícení. „Některé budovy by bylo potřeba zbourat, na hlavních ulicích je zhruba pět šest takových. Dokud tu jsou, nemůžeme začít opravovat zbytek města. Ale nikdo je nezboří, památkové a další úřady demolici ještě nepovolily, takže se zatím vydávají peníze na to, aby se nezřítily úplně.“
„Nechápeme, že tu nikdo neumřel“
Většinu trosek už hasiči odklidili, na některých ulicích člověk neustále míjí hromady suti. Na ulici stále stojí troskami pomačkaná auta. „Sám jsem byl překvapený, že se tu nikomu nic nestalo. Měli jsme štěstí v neštěstí, po zemětřesení v roce 1997 bylo hodně budov moderně opraveno, a tak vydržely. Také máme domy z hranatých kamenů, ne z oblých, jako Amatrice. Proto se nezřítily úplně,“ vypráví architekt Leo Marucci. „Na některých budovách poznáme hned, že jsou špatné, mají prasklé kameny ve zdech, jinde se jen strhne omítka, budova je ale v pořádku,“ ukazuje Leo na kamennou zeď s opadanou omítkou.
Občas ticho v centru naruší auto naložené kufry a taškami, mezi sutí působí nový fiat trochu nepatřičně. „Kdo dostal nouzový byt, většinou má jen málo prostoru. SAE se dodávají jen jako 40, 60 nebo 80 metrů čtverečních. Pokud lidé nemají domy v moc špatném stavu, nechávají si tady v centru třeba oblečení, které zrovna v sezoně nepotřebují. Na jaře si dojedou pro letní oblečení, a nechají si tu to zimní, aby se do nouzových domků vešli,“ popisuje. „Letos jsme měli štěstí, sněžilo asi jen pětkrát. Normálně ve městě bývá i přes metr sněhu,“ dodává.
GALERIE
Vesnice Ussita a Visso poblíž epicentra zemětřesení patřily k nejhůře zasaženým
„Občas se sem lidé chodí podívat na svoje domy, jak na tom jsou, zkontrolovat je. Do některých je ale vstup vyloženě nebezpečný,“ ukazuje Leo do jedněch otevřených dveří vedle kláštera. Při opatrném vstupu je jasné proč, strop oratoře je zřícený, trámy a omítka spadly na veškeré vybavení, na některých místech jsou stopy plísně. Některé obytné domy mají na dveřích masivní řetězy na ochranu proti zlodějům.
„Problém je s úřady, na všechno je potřeba několik povolení. Město, technické kanceláře, památkáři, další úřady, všichni jako by se báli začít něco dělat. Přitom potřebujeme, aby lidé začali pracovat, mohli bychom začít rekonstruovat město kousek po kousku. Takhle se snažíme, aby nespadlo co máme, přitom nevíme, kdy přijde další zemětřesení. To by domy v tomhle stavu nevydržely.“
K srpnu 2018 bylo v zasažené oblasti střední Itálie odklizeno pouze 40 procent trosek z veřejných budov. U soukromých domů je nutné nejdříve zhotovit projekt na rekonstrukci, až pak začít trosky odklízet. To potvrzuje i Leo. „Nejdříve je potřeba projekt, všechna povolení, všechno schválit, až pak se dá něco dělat. Je to strašně pomalé.“
Dva roky po zemětřesení je pouze 38 domů využitelných – alespoň teoreticky. Z šesti stovek domů v historickém centru je u 400 budov vstup zakázán a bez autorizace radnice a vlády se s nimi nedá nic dělat. Pouze u 30 procent budov ve městě byly provedeny zajišťovací práce a domy byly zabezpečeny proti pádu.
Z původně 220 komerčních subjektů jich mnoho nezbylo. Část obchodníků odešla úplně, část se přestěhovala do nově postavené nouzové obchodní zóny u domků SAE. Z původního počtu přežilo pouze šest desítek obchodů. Budovy mají rozdělené na malé buňky, v jedné je květinářství, vedle pekárna, v další bar nebo železářství.
V jedné z buněk se zabydluje zatím nedokončená restaurace Noé. Její majitel Roberto se široce usmívá na uvítanou, v polovině března plánuje otvírat pro veřejnost. Navzdory úsměvu i on má obavy z budoucnosti. „Ve městě jsem měl byt i restauraci, v bytě se zřítila stěna, restauraci ohrožuje vedlejší budova. Oboje je neprodejné,“ popisuje. Nouzové bydlení v SAE dostal 22 měsíců po zemětřesení.
„Červená zóna“ dělí Camerino na obydlenou a neobydlenou část. Do zóny je vstup jen na povolení, zabírá téměř celé historické centrum
- Pro obyvatele jsou zatím do konce března k dispozici pracovníci Červeného kříže, kteří poskytují psychologickou pomoc. V zónách SAE chodí přímo za obyvateli, klepou přímo na dveře nouzových domů. „Právě teď je pomoc nejvíce potřeba, není kde se tu setkávat, chybí práce, obzvlášť staří lidé se cítí zcela opuštění. Kdybychom nechodili přímo od domu k domu, spousta lidí by si o pomoc sama neřekla,“ popisuje Gianfranco Broglia, prezident organizace. Obyvatelům se snaží pomoci najít znovu náplň každodenního života, nasměrovat je k novým cílům a dodat jim motivaci. I pracovníci Červeného kříže velmi doufají, že se projekt dočká prodloužení, v současné podobě by měl skončit 31. března 2019.
Změnily se i vztahy mezi sousedy. „Každý teď má starosti. Dřív jsme se vídali pořád, teď sice bydlíme všichni vedle sebe, ale tolik se nepotkáváme.“ Podobně nevesele a s obavami se vyjadřuje mnoho obchodníků, kteří museli své podniky přestěhovat z centra.
Podle Lea Marucciho zatím moc lidí z Camerina neodešlo, ani on však neskrývá obavy, že při současném tempu prací začne místních obyvatel ubývat. „Zatím se ale pořád staví nové SAE, aby měli lidé kde bydlet. Náklady za nouzové ubytování platí vláda.“ Domky však nejsou do horských podmínek určené, podle Lea také mění ráz krajiny. „Měly by stát v rovině, u moře, ne v horách. Do těchto podmínek nepatří. Tady je najednou z malého kompaktního města kontejnerové sídliště rozlezlé po všech svazích.“
Bývalo tu živo, že se nedalo spát. Teď je ticho
„Byli jsme v centru všeho, večer tam bývalo tak živo, tolik studentů, že bylo těžké večer usnout. Teď nemůžu spát, protože nic neslyším. Všechno se změnilo, předtím tolik hluku, teď je tu strašné ticho,“ popisovala v roce 2018 v rozhovoru pro Deutsche Welle Elda Andresciani situaci v Camerinu po zemětřesení.
Elda stejně jako mnoho dalších místních přišla o domov a o pýchu své rodiny a obživu: o obchod s oblečením. I ona dostala jeden z nouzových domků. „Není to domov, je to něco dočasného. Nic lepšího ale nemůžeme sehnat.“ Velká část místních v oblasti zůstává, věří, že město bude zrekonstruováno. Elda se ale obává, že pro ni už bude příliš pozdě.
Zemětřesením utrpěla i místní univerzita. Přišla o budovu rektorátu a mnoho studentů přišlo o bydlení v centru. Společně založili iniciativu #ilfuturononcrolla (budoucnost nepadá), která vybírá peníze na opravu univerzitních budov. Podle rektora Paola Pettinariho je tato instituce životně důležitá pro celý region.
Nucená rekonstrukce je ale podle Pettinariho příležitostí k modernizaci školy i regionu. „Není důležité jen mít nový domov, nové domy pro lidi, kteří zde žijí. Také musíme přemýšlet o nových pracovních místech, zejména pro mladé lidi. Tato venkovská a horská města v Itálii se již potýkala se ztrátou mladých lidí i před zemětřesením. Nyní je mnohem důležitější než kdy jindy ukázat mladým lidem a dalším občanům, že v těchto městech existuje životaschopná budoucnost,“ uvedl.
(Bez)nadějně do budoucna
Do roku 2019 Camerino vstoupilo navzdory těžké situaci pozitivně. Začátkem února otevřeli novou školku a denní zařízení pro děti. Na její vznik přispěli lidé z celé Itálie – moderní komplex by měl případným budoucím zemětřesením odolat. Školka je podle místních novým začátkem, otevření by se v tomto roce měla dočkat také bazilika svatého Venanzia, který je patronem Camerina a centrem setkávání místních.
Bazilika svatého Venanzia, patrona Camerina
Na konci února se také sešlo nově vytvořené sdružení starostů měst „kráteru“ jak postižené oblasti přezdívají. Nepolitická organizace má podle starosty Camerina Gianlucy Pasquiho dát hlas občanům, je potřeba „změnit rychlost a konečně začít skutečně rekonstruovat“.
Mezi prvními se připojili starostové měst nejvíce postižených zemětřesením. Shodují se, že je třeba zmenšit červené zóny a vytvořit lepší podmínky pro firmy. „Pokud nebudeme podporovat ekonomiku, nikam se nepohneme. Ve skutečnosti stále provádíme nouzové operace, k rekonstrukci se zatím ani nepřibližujeme,“ říká Pasqui.
„Víc se mluví, než dělá“
Nehledě na sliby politiků, místní se do budoucna dívají s obavami. Camerino se podle nich nachází blízko zlomového bodu. Podle architekta Lea je nutné s opravami skutečně začít, jinak se odtud lidé, začnou stěhovat pryč. „Někteří by domy rádi rekonstruovali i za vlastní peníze, ze soukromých zdrojů, sami shání finance. Camerino je z předřímských dob, polovina města jsou domy se středověkou tradicí, má ohromnou historii. Nemůžeme ho nechat je tak zmizet,“ říká.
Budoucnost pro Camerino nevidí pozitivně ani Marco Pasquale. „Vyhlídky zatím nejsou moc dobré, všechno se zpožďuje, jsou tu různé politické a administrativní komplikace. Přesto se občanům stále lidé snaží pomáhat, sami 'Camerti' (jak se říká tamním obyvatelům) mají pořád železnou vůli vytrvat. Město chtějí zrekonstruovat, pořád nechtějí, aby se na jejich příběh a historii toho města zapomnělo. Zatím můžeme jen čekat a doufat.“