Před čtyřmi lety začala organizace Islámský stát vyvražďovat irácké jezídy. Před dvěma lety se jezídi spolu s pešmergy chystali vzít si své území zpět. Ani po dalších dvou letech ale není všemu konec. Česká jezídka Šárka Petrová, která vede humanitární organizaci Shingala Azad, se předloni chystala otevřít ve znovudobytém Sindžáru malou polikliniku s lékárnou. Ta je však dnes pod kontrolou šíitských milicí. Rozhovor s Šárkou Petrovou vedl v Událostech, komentářích Michal Kubal.
Ze Sindžáru sice vyhnali Islámský stát, město ale stále není bezpečné, říká česká jezídka
Šárka Petrová v Událostech, komentářích: V Sindžáru je teď nejdůležitější zdravotní péče a voda (zdroj: ČT24)
Už funguje ta lékárna a poliklinika?
Bohužel už nefunguje, jelikož oblast je v současné době obsazená Hašd al Šábí. Jsou to íránští vojáci, kteří přišli v roce 2017, když Kurdistán vyhlásil referendum. V současné době jsou stále na místě. Pešmergové i moji lidé se museli stáhnout a klinika zůstala jim.
Jak se z dívky z Teplic stane jezídka?
Můj manžel je jezíd. Pochází přímo z oblasti Sindžáru. Již 40 let ale žije v Evropě, poznali jsme se v Česku. V roce 2012 jsme jeli do iráckého Kurdistánu na dovolenou. Je to nesrovnatelné, jelikož v roce 2012 ten stát rozkvétal. A my jsme se rozhodli, že se vezmeme.
Byla to velká změna pro Češku, že se stane jezídkou? Co to znamená?
Normálně jejich náboženství nedovoluje, aby člověk přešel z jiného náboženství. Jako jezíd se musíte narodit. Ale můj manžel o to tak stál, že jsme zašli za nejvyššími – jestli by byla možná výjimka. Nakonec to povolili. Chtěli jsme, aby mě přijala i jeho rodina, jelikož jezídi jsou uzavřená společnost, byli pořád utlačováni. Než vám začnou důvěřovat, potřebují nějaký čas.
Jak moc změnila Sindžár genocida – to, co se tam odehrálo. Vy jste tam přijela v listopadu 2015, pamatujete si první okamžiky?
Pamatuji. Byla jsem tam hned dva dny po osvobození města a změnilo to všem život. Mnoho lidí je stále v zajetí Islámského státu, mnoho žen, dětí, mužů. Přesné počty nejsou známy.
Před ofenzívou Islámského státu tam žilo 90 tisíc lidí, teď je to necelých 20 tisíc. Mluvila jste o tom, že jsou tam íránské milice, takže zase další komplikace. Jaká je ve městě atmosféra?
V současné době je atmosféra velice složitá, jelikož tam není jenom Hašd al Šábí. Jsou tam pešmergové, to jsou vojáci Kurdistánu, dále tam jsou i íráčtí policisté. Je tam více takových uskupení a každé má svoji část. Když se tam chcete dostat, je to velice složité a musíte přes checkpointy. Je tam 35 checkpointů. Dá se říct, že je oblast v současné době uzavřená a nebezpečná.
Jak moc je nad oblastí stín Islámského státu? Když jste tam, máte pořád obavy, že by se mohlo opakovat, co se tam tehdy odehrálo?
Před pár dny říkali na televizi Rudaw, že se objevil nový Islámský stát. Zatím jenom pár uskupení lidí, která opět napadla město Sindžár. Říkají si Děti Islámského státu. Jsou u Mosulu a teď byli i Shingalu, ale je to zatím jenom skupina lidí. Podle mě by se to mělo zatrhnout teď, než se zase rozroste.
Vy pomáháte, stavíte třeba i studny. Pořád ty projekty fungují?
Fungují. V současné době spolupracujeme s Diecézní charitou Brno a Ministerstvem zahraničních věcí České republiky. Máme kliniku u Šerfadínu, kterou provozujeme již skoro rok. Dodáváme léky, zdravotní materiál, máme tam i dva doktory. Dříve byla pediatrická klinika, jenomže když přišli Hašd al Šábí, tak mnoho lidí potřebovalo ošetřit. Takže jsme museli kliniku rozšířit a doktoři dělají všechno.
Co chybí nejvíce v oblastech, které zažijí takové trauma? Chybí základní věci jako voda, jídlo, léky?
Základní je zdravotnictví a voda. Před pěti dny jsme dodělali studnu přímo ve městě Sindžár. Velmi důležité jsou potraviny a samozřejmě, aby se mohli začít lidi vracet. Čtyři roky žijí v uprchlických táborech okolo Duhoku. Jenomže politická situace je tak náročná, že sami lidé v Kurdistánu, v Iráku nevědí, co bude dál.
Navzdory tomu, co se odehrálo po kurdském referendu, máte pocit, že jsou lidé optimističtí, že si říkají: Zažili jsme takové hrůzy, že teď chceme mít radost ze života, z toho, že alespoň my jsme přežili?
Kurdové věří už desítky let, že budou mít svůj stát. Za to bojují. Pořád se jim to nedaří, ale zatím neztrácejí naději. Po referendu, které se nepovedlo, naděje klesla, ale pořád jsou za svými lidmi a svým prezidentem.