Pařížská klimatická dohoda vstupuje oficiálně v platnost. Před necelým rokem se skoro dvě stovky zemí dohodly na novém globálním klimatickém režimu, který počínaje rokem 2020 nahradí ten dosavadní, jehož základy položila před více jak dvěma dekádami Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) a po ní i Kjótský protokol. „Důležité je to, že státy mají základní cíl,“ říká o Pařížské dohodě Pavel Zámyslický, vedoucí expertního týmu českých vyjednavačů na klimatických summitech. Má tím na mysli závazek udržet zvýšení globální teploty pod dvěma stupni Celsia oproti hodnotám z předindustriální éry.
Podle Pavla Zámyslického byl před Paříží slabinou mezinárodních klimatických vyjednávání fakt, že zde existovaly dva bloky: skupina vyspělých států a proti ní rozvojové země. „Pařížská dohoda přemostila mezeru mezi těmito oběma bloky. A proto má šanci být úspěšná,“ tvrdí ředitel odboru energetiky a ochrany klimatu MŽP.
V příštích dvou týdnech se zúčastní klimatické události roku, jíž je summit v marockém Marrakéši (COP 22). Přítomné státy zde budou jednat, jak se v naplňování cílů Pařížské klimatické dohody dále posunout. Na místě budou situaci monitorovat také představitelé řady mezinárodních institucí, nevládních organizací, zástupci médií, měst a podnikatelského sektoru.
Které faktory podle vás rozhodly o přijetí Pařížské klimatické dohody?
„Pozitivně zapůsobila skutečnost, že se před Paříží podařilo zkoordinovat společný postup mezi Spojenými státy a Čínou. Velmoci mají při jednáních velké slovo a je těžké si představit, že pokud by některá z nich měla zásadní problém s návrhem, že by ho akceptovala.
Dalším aspektem úspěšného vyjednání dohody byla otázka financí pro rozvojové země, konkrétně potvrzení cílové částky ve výši 100 miliard dolarů. Tou budou v roce 2020 přispívat vyspělé státy světa těm rozvojovým, i prostřednictvím Zeleného klimatického fondu. Z něho budou moci nejchudší země čerpat peníze především na projekty spojené s adaptací a mitigací na změnu klimatu.“
- V úvodu smlouvy se praví, že „státy uznávají potřebu účinné a progresivní reakce na naléhavé hrozby změny klimatu na základě nejlepších dostupných vědeckých poznatků“.
- V článku 2 jsou pak formulovány tři hlavní cíle:
- udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí alespoň 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o udržení oteplení do 1,5 °C, a tím omezit rizika a dopady změny klimatu
- zvýšit schopnost přizpůsobení se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilovat odolnost vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin
- sladit konzistentní finanční toky s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu
- V dlouhodobém horizontu, jak je posléze zmíněno v článku 4, pak státy počítají s radikálním snížením emisí skleníkových plynů, tak aby ve druhé polovině 21. století bylo dosaženo stavu rovnováhy, takzvané uhlíkové neutrality, kdy se bude do atmosféry vypouštět jen tolik emisí, kolik jich dokážou ekosystémy zachytit. Znamená to nastoupit cestu směrem k dekarbonizované globální ekonomice bez fosilních paliv (třebaže slova dekarbonizace a fosilní paliva se v textu pařížské dohody nevyskytují).
Jaký byl postoj Evropské unie v celém vyjednávacím procesu?
„EU a některé další státy původně tlačily na to, aby se způsob stanovení závazků blížil Kjótskému protokolu v tom smyslu, že by se celkové potřebné snížení emisí rozdělilo mezi jednotlivé země prostřednictvím pevně stanovených závazných cílů. Toto se ukázalo jako neprůchodné.
Proto byl zvolen opačný přístup, podle něhož měla každá země přijít se svým vlastním návrhem závazků (tzv. INDCs, neboli zamýšlených národních příspěvků), jak dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů. Ukázalo se, že na mezinárodní úrovni, kde je mnoho států s odlišnými představami a podmínkami, je asi vhodnější tento způsob zezdola nahoru.“
Klimatických summitů se účastní jednotlivé delegace národních států EU, ale při rokováních se Unie prezentuje jako celek, jako jeden hráč. Jak probíhá vzájemná koordinace?
„Na klimatické konferenci začíná oficiální část jednání obvykle od 10 hodin dopoledne. Předtím je tedy čas na koordinaci v rámci regionálních uskupení a stanovení společného postupu a taktice pro daný den. Vždy je pověřen určitý vyjednávač, který pak na samotných jednáních mluví za celou Unii. Důležitá je přitom role země, která právě EU předsedá (momentálně je to Slovensko). Ta totiž vše koordinuje (např. svolává jednání a připravuje agendu ranních koordinačních schůzek).
Dodal bych ještě, že celková pozice Unie se schvaluje už před summitem, většinou na říjnové Radě ministrů životního prostředí EU, kde jsou stanoveny základní mantinely a na konferenci se pak upřesňují konkrétní detaily.“
Často se rokuje až do velmi pozdních hodin. Tím jsou klimatické summity pověstné…
„Čím více se blíží konec summitu, tím jsou noční maratóny častější a státy stupňují svou aktivitu a tlak na konečnou podobu textu, který se schvaluje. Je pravdou, že v posledních letech se konference pokaždé protáhly za hranici pátku druhého týdne, kdy měl být oficiálně konec konference.“
Jaké dílčí úkoly čekají českou delegaci na nadcházející konferenci v Marrakéši?
„Na summitu budeme například prezentovat naše aktivity v rámci programu 'Climate Finance Readiness'. Program realizujeme ve spolupráci s Německem a Spojenými státy a pomáháme jeho prostřednictvím rozvojovým zemím, aby byly schopné si připravit a podat kvalitní projekty na čerpání prostředků ze Zeleného klimatického fondu. Tyto země ještě nemají dostatečné kapacity na to, aby si projekty zpracovaly samy. Jedná se třeba o Gruzii, Ugandu nebo Vietnam.
Česká republika zároveň získá na COP 22 cennou zpětnou vazbu, protože zde budeme mít možnost – v rámci tzv. Multilateral Assesment (MA) procesu – prezentovat před ostatními státy, jak jsme na tom se snižováním emisí skleníkových plynů a jaké máme strategie a politiky v této oblasti. Každý z účastníků bude mít právo se zeptat na detaily, a zda toho jako Česká republika děláme dost.“
Co si od letošního summitu slibujete?
„Podstatné je, aby se implementace Pařížské dohody, která stanovuje obecná pravidla, hýbala kupředu a současně se podařilo udržet rozumnou rovnováhu mezi požadavky rozvinutých a rozvojových zemí. Tak, jako tomu bylo vloni v Paříži. Pro ČR je důležité, abychom schválili všechna klíčová pravidla pro provádění a naplňování Pařížské dohody – např. v oblasti monitoringu emisí nebo hodnocení závazků ještě před rokem 2020, tedy zhruba během následujících 2–3 let, a k tomu může letošní klimatická konference výrazně přispět.“
