Deset měsíců krvavých bojů, smrt statisíců vojáků a nenávratně zruinovaná krajina, v níž jsou dodnes patrné stopy po výbuších granátů. Největší a nejkrutější bitvě první světové války se začalo přezdívat „verdunský mlýnek na maso“. Střet u francouzského města Verdun měl přinést zásadní zvrat do bojů na západní frontě, nakonec trval téměř celý rok 1916 - od 21. února do 18. prosince. I přesto se Verdun nestal symbolem nepřátelství Francouzů a Němců, ba spíše naopak.
Město Verdun leží asi 250 kilometrů východně od Paříže. Počátkem 20. století bývalo spolu s okolím jednou z nejsilněji opevněných oblastí Evropy. Obranu tvořil dvojitý pás pevností obtáčející město a síť pevnůstek a tvrzí by byla schopna vázat významné síly protivníka. Město navíc mělo pro Francii i velký symbolický význam. Za prusko-francouzské války (1870–1871) byl totiž Verdun vůbec poslední pevností, která padla do rukou pruského krále Viléma I.
To všechno vzali němečtí generálové v čele s Erichem von Falkenhaynem v potaz a přichystali mohutný útok, který měl smést nepřítele. Doufali také, že během krátké doby Francouze zlomí a vyčerpají. Téměř naprosté vyčerpání se sice nakonec dostavilo, ale na obou stranách. Zprvu to pro Němce vypadalo nadějně, po několikahodinové dělostřelecké přípravě se jim v prvních dnech podařilo postoupit o tři až pět kilometrů po celé šířce fronty, 25. února dokonce padla tvrz Douaumont.
Vrchní velitel francouzských vojsk Joseph Joffre ale dostal na místo včas posily, kterým postavil do čela generála Philippa Pétaina. Ten se díky úspěšné obraně Verdunu stal národním hrdinou, skvělou pověst získanou v těžkých bojích první světové války ale ztratil o 25 let později jako šéf kolaborantského vichistického režimu. Až do začátku jara 1916 se ale zdálo, že by Němcům mohl plán vyjít, ještě 20. března se jim podařilo obsadit strategicky významné výšiny.
Pétain ale vozil k Verdunu další posily a zásoby, pomohla mu v tom také takzvaná svatá cesta, silnice spojující bojiště se zázemím. Po ní dnem i nocí putovaly tisíce automobilů, od dob „zázraku na Marně“ v září 1914, kdy Francouze zachránily pařížské taxíky, se ale organizace výrazně zlepšila. Vojáky, zásoby i zbraně vozily náklaďáky, o jejichž kondici se staraly tři desítky servisních vozů. A když některý vůz zůstal stát, byl okamžitě odstraněn z cesty a rychle opraven.
Francouzské velení přišlo i s další novinkou, pravidelnou rotací jednotek v první linii. Ta na jednu stranu situaci vojákům v zákopech ulehčila, protože měli naději na odpočinek v zázemí, zároveň ale do verdunského „mlýnku na maso“ posílala stále další a další vojáky. Odhaduje se, že za deset měsíců trvání bitvy prošlo Verdunem až 70 procent všech příslušníků francouzské armády. I kvůli nasazení vojáků na několika frontách Němci podobný systém nepoužívali.
Přes všechnu francouzskou snahu se ale koncem jara 1916 zdálo, že Němci mohou dosáhnout u Verdunu kýženého úspěchu. Po Pétainově povýšení se i kvůli chybám jeho nástupců podařilo německým vojákům na začátku června dobýt další území včetně pevnosti Vaux, která se držela od začátku bojů. Pro odlehčení verdunskému bojišti ale Spojenci spustili ofenzívu na řece Sommě, kde byly mimo jiné poprvé nasazeny tanky, a Němci museli část jednotek přesunout i na východ, kde zaútočili Rusové.
Mitterrand s Kohlem si nad hroby vojáků podali ruce
Během léta převzali iniciativu u Verdunu Francouzi, kteří pak na říjen naplánovali generální ofenzívu, jejímž cílem bylo obsadit zpět pozice, ve kterých stála francouzská vojska na počátku bitvy. Útok začal 23. října, když těžké moždíře ráže 400 mm začaly bombardovat pevnost Douaumont. Začátkem listopadu Němci bez boje vyklidili Vaux a bitva u Verdunu spěla ke konci. Poslední útok zahájili Francouzi 13. prosince 1916 a po několika dnech bitva definitivně skončila tam, kde začala.
Těžké boje však nejen nenávratně poznamenaly krajinu, v níž jsou dodnes patrné stopy po výbuších granátů, ale hlavně stály životy statisíců vojáků. Celkové ztráty se odhadují na 700 000 mužů (přibližně stejné na obou stranách), z nichž asi 300 000 padlo. Přesto dnes Verdun není symbolem nepřátelství Francouzů a Němců, ba spíše naopak. Právě zde se v září 1984 setkali prezident François Mitterrand s kancléřem Helmutem Kohlem. Fotografie státníků držících se během smutečního obřadu za ruce se stala symbolem německo-francouzského smíření.
