Další roky doutnající podhoubí radikálního islámu se v poslední době připomíná – nedávné útoky ve Stockholmu, Petrohradu nebo třeba v istanbulském klubu mají jedno společné: jejich strůjci pocházeli ze střední Asie. Nenápadný region přitom platí za jednu z největších zásobáren islamistických rekrutů.
Komplikovaná národnostní situace, koridory drogového kontrabandu, blízkost afghánského bojiště, politické vakuum po rozpadu SSSR a tradice ortodoxního islámu - to vše podle ruských i západních médií ve Střední Asii přispívá k aktivizaci extremistických proudů, jejichž hlavní složkou je Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU).
Organizace působící v Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Afghánistánu je významným zdrojem pro verbování příslušníků takzvaného Islámského státu (IS). Do Iráku a Sýrie dodala podle odhadů pět až sedm tisíc bojovníků.
Podle ruského zpravodajského serveru Lenta se IMU po svém vzniku kolem roku 1998 radikalizovalo při pokusech o svržení někdejšího uzbeckého vůdce Islama Karimova a o založení středoasijského chalífátu.
Mnoho jeho bojovníků vzešlo z občanské války v Tádžikistánu v letech 1992-1997 a zapojilo se později do etnických konfliktů v Kyrgyzstánu mezi Uzbeky a Kyrgyzy. Klíčovou etapou ve formování IMU pak byla afghánská válka.
Ohniskem radikalizace středoasijských sunnitů je Ferganské údolí, úrodný a hustě osídlený region, který sdílí Uzbekistán s Tádžikistánem a Kyrgyzstánem. Většinu jeho obyvatelstva tvoří etničtí Uzbekové. Pocházeli odtud i zakladatelé IMU Džumaboj Chodijev, známější pod bojovým jménem Džuma Namangani, a ideolog ortodoxního islámu Tahir Juldašev.
Oba jsou už mrtví - Namangani zahynul koncem roku 2001 na severu Afghánistánu, Juldaševa v roce 2010 zabil americký bezpilotní letoun v Pákistánu.
Ferganské údolí až do sovětské éry vždy tvořilo samostatnou státní jednotku. Po vzniku Sovětského svazu sice hranice formálně vznikly, prakticky ale neměly v jednotném sovětském prostoru valný význam. Po rozpadu SSSR se situace dramaticky změnila, spory o vymezení hranic a přírodní zdroje sužují oblast dodnes a umocňuje je sílící etnické napětí.
IMU se zpočátku hlásilo k afghánskému Talibanu a síti Al-Káida, od roku 2015 se organizace sama označuje za „regionální křídlo“ hnutí Islámský stát. Za sídlo IMU je považován Severní Vazíristán, obtížně dostupné kmenové území na severozápadě Pákistánu.
V postsovětské Střední Asii vznikly za posledních 25 let ideální podmínky pro rozšiřování extremistických nálad, napsal server Lenta. Pašování drog, propustné hranice, kriminální podsvětí, zkorumpovaná státní moc a časté etnické konflikty vytvářejí podhoubí pro šíření radikální islámské ideologie na rozsáhlém území od Afghánistánu až po Kazachstán.
Verbování je v plném proudu i v Rusku, kam mnoho mužů z Ferganského údolí míří za prací - jen v Petrohradě, kde útočil Uzbek Džalilov, žije podle serveru Vesti půl milionů jeho krajanů. K verbování se využívají sociální sítě, bazary a mešity, ale i svatby a pohřby a jiná místa, kde se schází větší množství lidí.
„Lidé, kteří se ve Střední Asii hlásí k extremistickým hnutím, nejsou zdaleka chudí,“ napsala nedávno na svém webu stanice Rádio Svoboda. „Jsou to lidé s průměrnými výdělky, nikoliv bez vzdělání. Příčiny jejich chování jsou politické, sociální i náboženské,“ napsal web.
