Moskva - Za vlády Josifa Stalina bylo v Sovětském svazu popraveno při čistkách, zahynulo v pracovních táborech (gulazích) nebo v občanské válce a podlehlo hladomoru ve 30. letech podle některých odhadů až 43 milionů lidí. Symbolem likvidace Stalinových údajných odpůrců se staly tři moskevské procesy s takzvanými nepřáteli státu, z nichž první začal právě 19. srpna 1936. Procesy pořádané za velké pozornosti veřejnosti byly založeny na absurdních přiznáních obžalovaných, vynucených psychickým i fyzickým nátlakem. Smutnou kapitolou procesů podle historiků bylo také to, že těmto akcím věřili nejen fanatičtí stalinisté v SSSR a zahraničí, ale i část nekomunistických pozorovatelů.
Do čela bolševiků se Stalin dostal v roce 1922 na návrh Vladimíra Iljiče Lenina, který byl v té době šéfem vlády a neformálním vůdcem strany. Později již Lenin marně varoval před Stalinovým hladem po moci, a když v roce 1924 zemřel, rozhořel se o vedení strany boj. O tři roky později Stalin nad protivníky zvítězil a stal se nejmocnějším mužem v zemi. Na přelomu 20. a 30. let byl Stalin na vrcholu moci, ale podle historiků se už počátkem 30. let začaly ve straně i mezi dělníky tvořit opoziční skupiny. Kritické hlasy zaznívaly i z exilu od Stalinova úhlavního nepřítele a bývalého předního činitele strany Lva Trockého, jehož Stalin nejprve vyhnal ze země a v roce 1940 ho nechal zavraždit v Mexiku.
Moskevské procesy se staly vzorem pro další procesy v sovětském bloku. V Československu se stal symbolem obdobných represí proces s „protistátním spikleneckým centrem“ bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského z roku 1952, v němž bylo k trestu smrti odsouzeno 11 funkcionářů.
Represe rozpoutal Stalin naplno již po 17. sjezdu komunistické strany v roce 1934, kdy při tajné volbě generálního tajemníka dostal populární Sergej Kirov více hlasů než on. Stalin to tak nenechal a výsledky voleb zmanipuloval. Ze 139 členů a kandidátů ústředního výboru zvolených na tomto sjezdu jich bylo později 98 zastřeleno; stejnou čistku provedl Stalin i mezi hlasujícími delegáty tohoto „sjezdu vítězů“. Ve stejném roce byl zabit Kirov, na jehož vraždě se Stalin podle historiků nesporně podílel a jehož smrti využil i k likvidaci protivníků, možných nositelů odlišných názorů, ale hlavně k vytvoření atmosféry strachu.
A odtud jen kousek k politickým procesům…
V prvním procesu „šestnácti“ proti údajným trockistům (19. až 24. srpna 1936) padlo za účasti zahraničních pozorovatelů 16 rozsudků smrti, které byly vykonány ihned po skončení procesu. Nejprominentnějšími obžalovanými byli bývalí vedoucí činitelé strany a dva členové „triumvirátu“ řídícího po Leninově smrti stranu - Grigorij Zinověv a Lev Kameněv. Oba byli obviněni z protistátního spiknutí, jež se prý snažilo teroristickými činy proti „hlavním vůdcům“ změnit sovětskou politiku „v duchu trockisticko-zinověvské platformy“. Na smrt Stalin poslal mimo jiné i oba syny Kameněva, jeho ženu a jeho bratra s manželkou.
V lednu 1937 následoval proces „sedmnácti“ proti Grigoriji Pjatakovovi a dalším, na jehož konci bylo 13 hrdelních rozsudků. V březnu 1938 bylo v třetím moskevském procesu „jedenadvaceti“ proti Nikolaji Bucharinovi (označen za iniciátora pravicové úchylky) a dalším odsouzeno k smrti 18 lidí.
Tragický byl také proces proti vojenskému vedení v čele s maršálem Michailem Tuchačevským v roce 1937, na který navázala smrtonosná čistka uvnitř Rudé armády, jež ji na prahu druhé světové války připravila o velitelské kádry.
