Po dlouhých desítkách let dochází na znesvářeném Korejském poloostrově ke zlepšení vzájemných vztahů. Poprvé od roku 2007 a teprve potřetí v historii existence obou zemí se sešli jejich nejvyšší představitelé ke společnému jednání. Korejský poloostrov je rozdělen od konce druhé světové války a kontrast života v obou zemích ani nemůže být větší. Zatímco izolovaný sever je jednou z nejchudších zemí světa, Jižní Korea patří mezi nejsilnější a nejvyspělejší státy planety.
Vedle poválečného uspořádání Evropy vzešlo z Postupimské konference také rozdělení Korejského poloostrova. Spojenci rozhodli, že poloostrov bude po skončení japonské anexe rozdělen na okupační zóny v úrovni 38. rovnoběžky. Na severu vznikl stát pod kontrolou Sovětského svazu, v jižní části měly rozhodující slovo Spojené státy.
Od tohoto okamžiku se začaly obě části poloostrova vyvíjet diametrálně odlišně a vše definitivně potvrdila severokorejská invaze na jih z 25. června 1950. Válka skončila po třech letech, 27. července 1953, ovšem pouze podpisem příměří. Na opravdový mír čekají Korejci už 65 let.
Na severu panuje diktatura vládní strany a moc si předává dynastie Kimů z otce na syna. Od roku 1948 zažili Severokorejci pouze tři hlavy státu.
Do historie Jižní Koreje se za stejnou dobu stihlo zapsat hned dvanáct prezidentů a země prošla vývojem od vojenské diktatury přes několik převratů až k současné demokracii západního střihu.
Dva severokorejští vojáci na jednoho z jihu
I když je KLDR ve světovém žebříčku velikosti populace až na 52. místě, podle odhadů disponuje čtvrtou největší armádou. Pro všechny Severokorejce platí od 17 let branná povinnost; muži musí odsloužit deset let, ženy zůstávají ve vojsku do dosažení 23 let.
Povinná vojenská služba platí i v Jižní Koreji, muži ve věku 18–35 let musí odsloužit minimálně 21 měsíců, délka vojny se ovšem mírně mění podle toho, kde je vykonávána.
Celkové výdaje KLDR na armádu se odhadují na 15 miliard amerických dolarů ročně, což je zhruba 21 procent jejího HDP. Jižní Korea za armádu platí dokonce 37 miliard dolarů, což ovšem představuje necelá tři procenta HDP země.
Až do 70. let byla ekonomika obou zemí na stejné úrovni
Až do roku 1973 se bohatství obou zemí pohybovalo přibližně na stejné úrovni. Jižní Korea však v tu dobu započala svůj vzestup mezi světově nejvýznamnější producenty vyspělých technologií a její společnosti jako Samsung či Hyundai se rozšířily po celém světě. Nyní je Jižní Korea čtvrtou největší asijskou ekonomikou a 14. nejúspěšnější zemí v globálním měřítku.
Naopak KLDR doplatila na státem řízené hospodářství a ekonomickou doktrínu zvanou „čučche“. Od 80. let minulého století země ekonomicky stagnuje. Situaci ještě zhoršují mezinárodní sankce, které omezují i vývoz uhlí, nejvýznamnějšího exportního artiklu severokorejské ekonomiky.
Každý sedmý Severokorejec má mobilní telefon
Podle odhadů CIA World Factbook je v KLDR něco málo přes tři miliony mobilních telefonů. V populaci o 25 milionech lidí to znamená, že mobil má zhruba jen jeden z deseti Severokorejců. Většina z nich žije v hlavním městě nebo jeho nejbližším okolí. Stejně tak pokrytí signálem je nejlepší v okolí Pchjongjangu, i když se postupně rozšiřuje i do dalších oblastí.
Naopak v Jižní Koreji, mimo jiné domovině elektronického giganta Samsung, je při populaci 51 milionů lidí až 58 milionů mobilních telefonů. Tedy skoro pětina Jihokorejců používá dva přístroje.
Severokorejci, kteří mají přístup k internetu, se v drtivé většině dostanou pouze na omezený severokorejský internet, jakýsi státní intranet. Přístup ke „skutečnému internetu“ má zřejmě jen nejvyšší vedení země.
Vlastním autem jezdí jen 11 z tisíce Severokorejců
I když záběry z vojenských přehlídek konaných v ulicích Pchjongjangu ukazují široké asfaltované autostrády, ve zbytku země je situace poněkud odlišná. V KLDR je přes 25 tisíc kilometrů silnic, ovšem pouze tři procenta z nich jsou zpevněná. Podle odhadů má vlastní vůz jen 11 z tisíce Severokorejců.
