Praha - Fidel Castro vládne Kubě už padesát jedna let, tedy déle než jak dlouho je většina Kubánců na světě. Včetně dvou disidentů, kteří skončili v exilu. „Kubánský režim ti odmalička diktuje, co si budeš myslet a jak budeš jednat. Kdykoliv zapnete rádio, říká se tam, že Fidel je dobrý a Spojené státy špatné. To se tam říká pořád, každých pět minut. Když zapnete televizi, je to totéž. Když otevřu ve škole učebnici, je tam to samé. Profesor matematiky, který by měl učit čísla, začíná hodiny tím, že vykládá, co zas kde Fidel udělal dobře,“ říká vězeň svědomí Rolando Jiménez Pozada. Se dvěma kubánskými disidenty mluvil reportér ČT Petr Zavadil.
Devětatřicetiletý právník byl na Kubě zadržen v dubnu 2003. Na svobodu byl opět propuštěn až v říjnu 2010. Nyní žije v politickém azylu v Česku.
Kubánský soud v roce 2003 poslal do vězení desítky disidentů. Zadržel je během zátahu v době, kdy celý svět sledoval válku v Iráku. Sedmdesát osm osob, hlavně opozičních aktivistů a nezávislých novinářů, si mělo odpykat za mřížemi od šesti do osmadvaceti let.
„Většinu bachařů jsem znal z ministerstva. Zacházeli se mnou tvrdě, aby odradili ostatní úředníky od veřejných protestů proti režimu,“ říká Pozada.
Podřezali si žíly nebo si uřízli varlata
„Od začátku jsem seděl s násilníky, kteří můžou ublížit ostatním. Temné cely bez světla zvenčí. Návštěva jednou za tři měsíce za přítomnosti bachařů a psa. Slunce dvě hodiny týdně. Bití. Seděli tam se mnou mentálně postižení vězni. Za tu dobu, co jsem tam byl, se tři z nich oběsili, jiní si podřezali žíly nebo si uřízli varlata. Protestoval jsem, že to je vlastně vražda. Tak mě zase zbili a na tři měsíce zavřeli na samotku. Nikdo ke mně nesměl, aby neviděli moje rány a podlitiny. Na samotce ležíš na studeném vlhkém kameni, jako je tenhle. Na sobě smíš mít jen slipy. Jako astmatik jsem okamžitě dostal zápal plic. To samozřejmě chtěli,“ vzpomíná Pozada na kubánské vězení.
Jako dítě jsem měl rád jeden ruský román
Dříve býval ovšem hýčkaným dítětem režimu. „Dítě si může vybrat mezi civilní a vojenskou školou. Já se rozhodl pro vojenskou. Jako dítě jsem měl rád jeden ruský špionážní román o agentovi, který se vetře mezi nacisty. Četl jsem ho snad stokrát. A tak jsem se rozhodl pro přípravu na práci ve zpravodajské službě,“ vzpomíná. Když bylo Pozadovi osmnáct let, nabídla mu armáda možnost odjet do Angoly a učit se, jak se pracuje za války přímo v terénu. Tehdy v Angole bojovalo na 50 tisíc Kubánců.
V roce 1989 byl ale generál Arnaldo Ochoa, vrchní velitel kubánských jednotek v Angole, obviněn z pašování drog. Při zinscenovaném procesu dostal bývalý generál trest smrti.
„Řeklo mi to pět rekrutů s tím, že to slyšeli na španělském rádiu. To jsme nesměli poslouchat, tak jsem je jako správný agent zpravodajské služby zadržel a poslal na tři týdny do basy. Myslel jsem si, že jen chtěli podlomit morálku mužstva,“ vypráví Pozada.
Pomoc mi nabídli lidé z opozice. Já si zřídil vlastní hnutí
„Spolu s Ochou vyházeli spoustu zkušených lidí. A nám mladým nabízeli jejich místa. Já se stal šéfem protidrogového oddělení. Oženil jsem se a měl syna. Potřeboval jsem ale byt a ministerstvo mi ho nedokázalo zajistit. Podal jsem výpověď a nechtěli ji přijmout. Stejně jsem odešel,“ popisuje Pozada moment, kdy se jeho vztahy s mocí změnily.
„V nové práci začaly problémy s ředitelem. Tu změnu jsem zaregistroval okamžitě. Po dvou měsících mě posadil do auta, odvezl někam do hor, vystoupil ven a řekl mi, že lidi z bezpečnosti na něj tlačí, aby mi udělal ze života peklo. Pomocnou ruku mi nabídli lidé z opozice. Já si ale zřídil vlastní hnutí.“ Tak se zrodil Rolando Jiménez Pozada, disident.
Dělal jsem, co má dělat každý důstojný člověk
„Je mi čtyřicet čtyři let, z toho dvacet dva let jsem strávil v opozici. Dělal jsem to, co má dělat každý důstojný člověk. Každý, kdo věří ve svobodu a má vlastní myšlení. Vždycky s sebou nosím svého komplice, svou propisku. Dostala mě do vězení, jsem nezávislý novinář,“ představuje se Juan Carlos Herrera Acosta. Zadržen byl v roce 1997 na pět let; už v roce 2003 byl ale zadržen znovu. Na svobodu se dostal v srpnu 2010. Žije v azylu ve Španělsku.
„Zavřeli mě dvakrát. Na dvanáct a půl roku ve vězení. Zavraždili mého bratra v boji, mého duchovního bratra Orlanda Zapatu Tamaya. Potkalo mě to neštěstí, že jsem přišel o jedinou dceru v roce 2008. Bylo jí skoro patnáct let, v rozkvětu života. Ale na kolena mě nedostali,“ vyznává Herrera.
Ruce má nápadně hustě pokryté bílými skvrnami. „Stopy po mučení, ztráta pigmentace,“ vysvětluje. „Castro mě připravil o pigmentaci, změnil mi barvu kůže, ale barvu mých myšlenek ne.“
