Přeplněné turisty? Ano. Vhodné ke koupání na plážích? Moc ne. Vstřícné k automobilistům? Určitě ne. Drahé? Ano. Ale taky: kýčovitě krásné, starobylé, jedinečné, barevné a jiné než cokoliv dalšího v Itálii. Cinque Terre. Národní park, zapsaný na seznam UNESCO. Zahrnuje pět vesnic, nekonečné vinice ve vysokých kopcích nad mořem a výhledy shora, zespoda i z moře, jaké vám sebelepší fotografie v plné šíři nezachytí. To se musí zažít…
Nejdřív pro představu čísla: 1700, 350, 200, 900 a 1450. To jsou počty stálých obyvatel jednotlivých malých vesniček. A teď si představte, že se v nich v některých letech prostřídá až dva a půl milionu turistů ročně. Už to vás od výletu do této lokality odrazuje? Nemělo by.
Je dost variant, jak Cinque Terre zažít – a nenechat si dovolenou masami lidí i často nemalými cenami za nocleh otrávit: co třeba bydlet v nedaleké La Spezii a opakovaně se do oblasti vydat regionálním vlakem? Nebo ubytování v Ligurských Apeninách v neznámých vesničkách Groppo nebo Volastra vysoko nad pěticí těch nejpopulárnějších – bonusem vám bude nejen ušetřený obnos, dostupný start méně frekventovaných horských turistických stezek či třeba kyvadlová doprava dolů, ale hlavně ptačí výhledy, které zespodu od moře vaši turističtí konkurenti prostě neuvidí.
Pojďme postupně. Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare leží na skalách Levantské riviéry v Janovském zálivu. Národním parkem se oblast stala před dvaceti lety, UNESCO ji zapsalo už o dva roky dřív. Předtím však byly vesničky skutečně zapomenuté – a asi i proto si zachovaly tolik krásy až do dnešních dnů.
Po oblasti raději vlakem
Na cestu z Prahy počítejte přes jedenáct hodin. A jak už jsme naznačili: autem v některých vesničkách neuspějete, třeba v Riomaggiore vás ho donutí zaparkovat relativně daleko od pobřeží a vyrazit po svých, „orlí hnízdo“ Corniglia vás pak sice přijme, ale až po absolvování docela zdlouhavé a pomalé úzké silnice, po které se do vesničky nekonečné minuty budete přibližovat velkým obloukem.
Rada tedy zní: vyberte si jako základnu buď už zmíněné přístavní město La Spezia, nebo na opačném konci „Pětizemí“ jedinou relativně dopravně dostupnou vesničku Monterosso al Mare, případně vzdálenější Levanto.
Velmi frekventované vlakové spojení z nich turisty za krásami oblasti distribuuje víc než spolehlivě. Navíc i jízda vlakem je tady zážitkem – tunely, malá nádraží, na která se často ani vlak v celé délce nevejde a kde třeba pasažéři z prvních nebo posledních vozů musí často vystupovat ještě v prostorách skalních zářezů – anebo historické kresby, které zkrášlují některé ze stanic, či občasný výhled na moře za jízdy za to stojí.
Stezka lásky
A konečně k důvodům pro dovolenou právě tady: západ slunce nebude nikde romantičtější než v dávném rybářském přístavu Riomaggiore, pastelové barvy domků nebudou zářit pestřeji nikde jinde než v nejstarší obci celého parku – Manarole. Nikde se nezpotíte víc než poblíž Corniglie – vesnice ve skoro sto výškových metrech nad hladinou, z níž vede cesta na pláž přes nekonečné schodiště, které vaši kondici jistě vyzkouší. Anebo si představte strážní věž a malý hrad na skále – to vše nad dost originálním malým a hlavně přírodním přístavem. Ano, vítejte ve Vernazze! Opakovaně zmíněné Monterosso al Mare zase poslouží těm, kteří chtějí „obyčejně“ krásné letovisko i s větší pláží – takovou ostatní vesnice nemají.
Rozsah tohoto textu těžko popíše všechna lákadla oblasti, ale aspoň některá zmiňme: hodně vyhledávaná vždy byla ve skalách vytesaná Stezka lásky, nenáročná trasa přímo u moře. Vyhlídkové terasy, porosty macchie, skalní útvary i divoké nárazy vln kousek pod pohodlnou stezkou ujdou po rovině i děti, na rozdíl od jiných stezek. Pokud toho o ní v posledních letech moc v aktuálních průvodcích nenajdete, je to proto, že z její hlavní části je otevřen jen zhruba kilometrový úsek z Manaroly – zbytek se opravuje.
Pro zdatnější zcela jistě doporučíme pěší výlet z opačného konce Cinque Terre, z Monterosso al Mare do Vernazzy – malým zemědělcům projdete kolem jejich políček ve skalách a opakovaně vychutnáte pohledy z výšky – daní za to je dost prudké stoupání především v první části stezky. Takový výlet by měl zabrat do dvou hodin – a vzhledem k často velmi vysokým teplotám se občerstvení třeba na náměstí v cíli víc než nabízí.
S problémem výškových metrů si ale taky můžete pomoci – třeba vyjet kyvadlovým zeleným autobusem nad Manarolu do Volastry – a odsud se malými chodníčky pustit do velmi postupného klesání mezi terasovitými vinicemi až do Corniglie a v případě přebytku vlastních sil třeba až do Vernazzy. Tři stovky metrů nastoupáte, šest set klesnete, celkem úchvatný výlet vezme alespoň dvě a půl hodiny, plné zastávek na focení, údiv anebo občerstvení. Prosím pozor – tras jsou desítky, stovky, takže ambice projít je všechny je zcela jistě lichá – každopádně radost udělají jak těm pohodlnějším, tak náročnější z nich i opravdovým horalům.
Pohled z vody
A když už jsme u těch tipů: právě kvůli snímkům a vůbec jiné perspektivě pohledu se určitě vyplatí taky výlet lodí kolem pětice vesnic. Počítejte s kyvadlovou dopravou, takže nastupujte – vystupujte, jak je libo. Pokud však chcete nejen vidět slavnou pětici, ale podívat se i dál, některé společnosti vás zavezou až do neméně malebného Portovenere.
Co se koupání týká: už zaznělo, že tohle určitě není oblast na velké přímořské radovánky – ve vesničkách jsou spíš menší a divočejší pláže či betonová mola s přístupem do vody, najdete ale taky hodně nepřístupné, ale o to drsnější alternativní pláže – na některých je poznat, že kdysi byly udržované včetně plážové infrastruktury, jiné jsou spíše jen spojením pevniny a vody s krkolomným přístupem do vln. Tedy: samota je tu bonusem, ne zcela pohodlná cesta i povrch nad vodou naopak spíše odrazujícím faktorem.
Bohaté kulturní dědictví
Je vám tohle všechno málo? Možná vás tedy zaujme sakrální architektura různých dob a stylů od kostela San Giovanni Battista v Riomaggiore přes gotické stánky San Lorenzo a San Pietro v sousední Manarole, resp. Corniglii až k Santa Margherita di Antiochia s románským průčelím ve Vernazze – k obdivování tam je černá Panna Marie: africká madona.
Anebo ta náměstí a náměstíčka. Každé má svůj charakter a ducha – třeba čtvercové s množstvím barů ve Vernazze, několik menších a celý rok květinami vyzdobených prostranství v Corniglii anebo křivolaký otevřený prostor v Riomaggiore se spoustou jen tak odložených rybářských člunů. Tady je právě duch rybářské vesnice asi nejvíc patrný – domy jsou natěsnány na sebe nad malým vodním tokem Rivus Maior – a fotogeničnost místu dodává, že obydlí stojí na dvou ostře se zvedajících skalách proti sobě.
Mimochodem, necítíte něco? Ale ano – vyprané prádlo místních se suší snad ve všech uličkách jen tak, z oken či malých balkonů. Zelené okenice tady asi málokdy zavírají – i ty vám na snímku budou často figurovat. Stejně jako pastelové barvy všech druhů a odstínů, které jsou typické pro všechny vesničky – dva stejné domy snad ani nejde najít, pokud přesto budete hledat nejčastější odstín, bude to asi benátská červeň a žlutě okrová barva.
Nepřekvapíme, když dovolenou v oblasti doporučíme mimo hlavní sezonu. Když se vyhnete davům lidí, bude i vyhlášená místní kuchyně lépe chutnat, pohled na útesy nad mořem bude oproštěn od stovek dovolenkářů a logicky i místní ceny se stanou snesitelnějšími.
