Iráčtí běženci, kteří v uplynulých měsících v rámci migrační krize utekli před blízkovýchodním bojištěm na starý kontinent, jsou zklamaní evropskými poměry, a tisíce z nich se každý měsíc vracejí do Iráku. V Událostech, komentářích to uvedla reportérka české mutace časopisu Newsweek Iva Roze, která před nedávnem pořizovala reportáž o životě v Bagdádu.
Vládní síly na severu země už několik týdnů dobývají z rukou samozvaného Islámského státu strategické město Mosul. Jaká je ale situace v Bagdádu? Dá se říct, že už zažívá aspoň cosi jako zdání běžného života, každodennosti?
Každodennost tam samozřejmě je a Bagdád vzbuzuje iluzi, že je relativně bezpečné město… ale to je bohužel stále jenom iluze. Na rozdíl od Mosulu bychom tam sice přímo viděli rozbořené ulice, domy a spoustu vyhořelých aut, i když některá tam také jsou, ale i tak je Bagdád – co se týče teroristických útoků – nejnebezpečnější město na světě. Iluzi, že válka de facto neprobíhá, dává, ale různých útoků a únosů je zde pořád strašně moc.
Od roku 2003, ale možná už desítky let dříve, se společnost Bagdádu začala rozdělovat na sunnity a šíity. Tento proces v posledních patnácti letech poměrně zrychlil. Dalo by se město označit za jakýsi obří Belfast? Je poznat, že je rozdělené check-pointy nebo vnitřními hranicemi?
Check-pointy rozhodně. Nejsem ale historik. Do Bagdádu jsem jela s tím, abych dělala reportáž přímo o lidských příbězích. Abych pravdu řekla, do válečného konfliktu ani politiky jsem se motat nechtěla.
Jedna z tezí reportáže, kterou jste připravila pro český Newsweek, říká, že se z Evropy do Iráku vracejí někteří migranti. Byla to fotogenická zajímavost, kterou novináři dávají do titulků, anebo to je opravdový trend? Protože si nedokážu představit, jak může být pro někoho výhodné se do Bagdádu vracet.
Taky jsem tím byla nesmírně překvapena, protože jsem s uprchlíky trávila poměrně dost času i tady (v Evropě) a nezdálo se, že by se někteří z nich chtěli masově vracet. V Iráku to tak ale chvílemi dost působilo. Když jsem na toto téma mluvila s odborníky, říkali, že se čísla (navrátilců), o kterých oni vědí, pohybují zhruba okolo tisíce měsíčně. To jsou lidé, kteří se vracejí dobrovolně skrze oficiální cesty. Nejsou to ti, kteří se vrátí zpátky uprchlickou stezkou přes Turecko.
A proč se vrací?
Vesměs jsou Evropou strašně zklamáni. Jeli sem s velkými sny, s velkými plány a cíli, a co v Evropě našli, bylo něco úplně jiného, než co očekávali.
Myslíte v ekonomickém slova smyslu?
V ekonomickém smyslu ani tak ne, protože jde často o lidi, kteří na tom nejsou finančně špatně – třeba už jenom proto, že si museli zaplatit tisíce dolarů nebo eur za to, aby se do Evropy vůbec dostali. Čekali ale, že Evropa bude místo plné svobody – a první, co se jim stalo, když se do Evropy dostali, bylo, že je obral taxikář v Řecku, že je někdo okradl v Makedonii, a když se dostali do uprchlického tábora v Německu, zjistili, že jejich život je stejně bídný jako v Iráku – s tím rozdílem, že s sebou nemají rodinu.
Elektrikář vyvážený zlatem
Irák je země ve válce. Do jaké míry je znát, že Bagdád kvůli tomu není běžné město, a jak se válečná ekonomika projevuje například na cenách a každodenním chodu města?
Pro obyčejného člověka je strašně těžké se v Bagdádu pohybovat, protože to je opravdu nebezpečné, výbuchy jsou všude a pořád, nebo to tak člověku aspoň připadá. Takže jedna z věcí, která je na městě nápadná, jsou skoro prázdné ulice. Když jsem byla v Kábulu – a tam to také bylo nebezpečné - byly na ulicích davy. V Bagdádu je to málokde, a když už se někdo na ulici pustí, tak si za to nechá náležitě zaplatit. Jeden z uprchlíků, který se do města se svou rodinou vrátil, je elektrikář. To je v Bagdádu velice lukrativní povolání, protože zde pořád vypadává proud. A když jede autem do čtvrti, o které ví, že je ultranebezpečná, tak si nechá zaplatit třikrát tolik, než by si nechal v jiných případech.
Čili se dá říct, že některým lidem může být v takovém světě – paradoxně a z hlediska ryze materiálního - dobře?
Z ryze materiálního hlediska určitě. Já už jsem se také setkala s řadou překladatelů v hodně konfliktních zónách, ale částky, které si momentálně účtují překladatelé v Bagdádu za to, aby se vůbec s vámi někam pustili, jsem ještě nezažila.
A nemůže za tím být jen to, že viděli Evropanku?
Samozřejmě. Lidem, kteří ve městě bydlí, by takové částky neúčtovali, na druhou stranu, když už v Bagdádu jste, tak jim zaplatíte. Co byste tam jinak dělal? A podle toho, co jsem slyšela, je to v Mosulu ještě horší.
V Bagdádu to samozřejmě vidíte také, ale v Íránu, kde jsem byla před dvěma lety, je rozdíl mnohem větší, tam opravdu ženy chodí zahalené. Pro mě bylo docela příjemným překvapením, že v Bagdádu je škála pořád docela široká a že zde žena zahalená opravdu chodit nemusí.
