Bratislava - Katolický farář a vrcholný představitel válečné Slovenské republiky Jozef Tiso patří k nejkontroverznějším osobnostem moderních slovenských dějin. Zatímco pro část Slováků je mučedníkem, jenž dokázal svému národu zajistit samostatný stát, pro jiné zůstává představitelem autoritářského režimu, který poslal na smrt tisíce židovských občanů. První Slovenská republika, v jejímž čele Tiso stál, nejprve jako předseda vlády a od 26. října 1939 coby prezident, byla faktickým vazalem nacistického Německa. Nejzřetelněji se to projevovalo v její zahraniční politice, která byla zcela podřízena zájmům Berlína. Kolaboraci s nacismem se ale slovenští představitelé nevyhnuli ani v dalších oblastech, přestože část z nich včetně prezidenta Tisa měla zpočátku snahu prosazovat samostatnější politiku alespoň ve vnitřních záležitostech.
Slovensko tak bylo díky svému výjimečnému postavení skoro po celou válku ušetřeno okupace a přímých důsledků vojenských operací. Spolu s odkazem na hospodářskou prosperitu země, která pramenila z válečné výroby ve prospěch Německa, jde o argumenty, jež prezidentovi první Slovenské republiky dodnes zajišťují zastánce.
Kritici naproti tomu poukazují na fakt, že Tiso na Slovensku nastolil autoritářský politický režim, byl spoluodpovědný za zavlečení země do vojenského tažení proti Polsku i Rusku a v neposlední řadě měl podíl na tragickém osudu desetitisíců slovenských Židů, kteří skončili v koncentračních táborech. Nepominutelnou skvrnou na pověsti Tisa coby otce slovenské státnosti je rovněž skutečnost, že poté, co na sklonku války zesílilo povstalecké hnutí, souhlasil s okupací země německými jednotkami.
Tiso zvolil samostatnost, nechtěl Slovensko „ponechat svému osudu“
Jozef Tiso se narodil 13. října 1887 v Bytči na severozápadě Slovenska. Na politickou dráhu se Tiso vydal krátce po vzniku Československa v roce 1918. Tehdy vstoupil do Slovenské ľudové strany, jejíž název byl později doplněn o jméno jejího vůdce, rovněž katolického kněze Andreje Hlinky. Po Hlinkově smrti v srpnu 1938 se pak Tiso dostal na samotný vrchol stranické hierarchie.
Po uzavření mnichovské dohody byl Tiso hlavním iniciátorem takzvané Žilinské dohody, v níž zástupci většiny slovenských stran pod vedením HSĽS vznesli požadavek na politickou autonomii Slovenska. Ústřední československá vláda návrhu vyhověla a 7. října 1938 byl ustaven slovenský kabinet v čele s Tisem. Třináctého března 1939 se Tiso, kterého se česko-slovenský prezident Emil Hácha krátce předtím pokusil odvolat z úřadu, setkal v Berlíně s Adolfem Hitlerem. Nacistický vůdce dal Tisovi na výběr: buď Slovensko vyhlásí samostatnost, nebo bude „ponecháno svému osudu“, což by v praxi znamenala rozdělení jeho území mezi sousední státy, zejména Maďarsko. Tiso a následně i slovenský sněm zvolili první variantu.
Hitlerův pokus o nastolení „nové Evropy“ skončil nakonec nezdarem. Vědom si toho byl i Tiso, který v dubnu 1945 uprchl do kláštera v bavorském Altöttingu, kde jej posléze zatkli Američané. Po vydání do Československa byl Tiso postaven před soud a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 18. dubna 1947.
