Štáb České televize se dostal až na samou hranici území, které na damašském předměstí Jobar kontrolují vládní jednotky. S rebely o tuto oblast bojují už tři roky. To, co ještě před třemi roky bylo pulsující předměstí metropole, je dnes městem duchů, připomínajícím Stalingrad.
V místě, kde se válka poprvé přiblížila Damašku a kde i po třech letech zůstává, se fronta skoro nehýbe. Proti sobě tu stojí vládní jednotky Bašára Asada a povstalci - v poziční válce jako z první světové, uprostřed destrukce připomínající druhou světovou, v konfliktu, který formuje svět 21. století, konstatuje zpravodaj ČT Michal Kubal. O pár kilometrů čtverečních se tu stále svádějí tvrdé boje. Odstřelovači číhají na obou stranách, granáty létají každý den.
„Je to naše země, je to naším posláním ji bránit. Ať to trvá, jak dlouho chce, i kdyby to bylo sto let, nesníží se naše odhodlanost ani o procento,“ říká velitel oblasti plukovník Rabía.
Boj se ale nevede pouze na povrchu – kope se i pod zemí. Tunely hloubí obě strany. „Naši vojáci zůstávají dva až tři dny pod zemí. Přitom pořád poslouchají, jestli někdo kope,“ vysvětluje Rabía. Poslední tunel, který vojáci objevili, byl 800 metrů dlouhý a táhl se v hloubce 15 metrů. Měl rebely dostat za vládní pozice dovnitř Damašku. V dalších byla dokonce zavedená elektřina i odvětrávání.
Jen pár kroků od Jobaru přitom začíná úplně jiný svět: důchodci si tu klidně hrají v parku společenské hry, děti dovádějí na hřišti. „Hranice mezi životem a smrtí bývá tenká. V Damašku těchto dnů se dá přesně změřit – je to sotva 200 metrů,“ konstatuje Kubal.
