Pouhými dvěma slovy by se dal popsat čínský postoj k současné východoevropské krizi - proruská zdrženlivost. Ačkoli se zahraničněpolitické postoje Moskvy a Pekingu v mnohém rozcházejí, Čína tiše drží ruský kurz, a to kvůli hospodářské spolupráci i výsledné síle asijského tandemu.
Když Rusko letos na jaře navzdory mezinárodním dohodám anektovalo a připojilo ukrajinský Krym, dostal se Peking do delikátní situace. Kroky jeho ruského spojence totiž zcela odporovaly dlouhodobým principům čínské zahraniční politiky, která konstantně volá po nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států a nenarušování územní integrity. Svůj podíl na tom nesou separatistické snahy turkických Ujgurů na západě země, volání západních liberálů po svobodném Tibetu a především Tchaj-wan, který coby „ostrovní Čína“ prezentoval v OSN nejlidnatější zemi světa až do 70. let.
Čínský velvyslanec při OSN Liu Jieyi byl přesto ve svých komentářích ruské anexe Krymu mimořádně zdrženlivý: „Existují důvody, proč je dnes na Ukrajině taková situace, jaká je.“ Mluvčí čínského ministerstva zahraničí potom doplnil, že jeho země musí brát v otázce Ukrajiny v úvahu také „historické faktory“ (Rusko drželo Krym od časů Kateřiny Veliké až do rozpadu Sovětského svazu).
Asijská družba? Rada bezpečnosti, vojsko, plyn
Čínské „ruské“ mlčení je dáno především výhodami, které Pekingu spolupráce s Moskvou nese. Na rozdíl od Západu se v Rusku země nestává terčem kritiky kvůli problematice lidských práv, čínská veřejnost smýšlí prorusky, dobrý osobní vztah mají i prezidenti Vladimir Putin a Si Ťin-pching, země spolupracují také v Radě bezpečnosti. Když Rusko vetovalo rezoluci o neplatnosti krymského referenda, Čína se hlasování zdržela.
Kořeny těsnějšího rusko-čínského partnerství přitom sahají do samých počátků Putinovy prezidentské vlády. Bilaterální vztahy poškozené rusko-čínskou roztržkou na počátku studené války pookřály, když postsovětská Moskva hledala spojence, aby vyvážila napětí ve vztahu se Spojenými státy a Evropskou unií. Výsledkem byl v červnu 2001 vznik Šanghajské organizace pro spolupráci, mezinárodního armádního paktu, ve kterém hraje prim právě Moskva a Peking – dalšími členskými zeměmi jsou někdejší středoasijské republiky Sovětského svazu. Právě v rámci ŠOS se také letos odehrálo spojené rusko-čínské vojenské cvičení.
Výrazným projevem velkoasijského přátelství se potom stala čínská dohoda s Gazpromem. V ní se ruský plynárenský gigant zavázal „Říši středu“ v nadcházejících třicet letech dodávat zemní plyn v celkové hodnotě 400 miliard dolarů (osm bilionů korun). Kromě hospodářského úspěchu přitom pro Moskvu podpis čínského tendru znamenal i politický úspěch; Západu, jenž proti Rusku kvůli ukrajinské krizi opakovaně spouští vlny sankcí, tím dal najevo, že pro své nerostné suroviny umí nalézt odbytiště i jinde než jen na evropských trzích.
MH17? Podle Číny Západ tlačí Rusko do kouta, aniž by měl důkazy
Proruská zdrženlivost se potom projevila i po pádu letu MH17, k němuž došlo před čtrnácti dny na východě Ukrajiny – a z něhož Západ i Ukrajina viní proruské separatisty.
Čínská státní média kritizovala euroatlantské státy, že spěchají s odsouzením Ruska bez pádných důkazů ani logického úsudku. Reakce je podle nich přehnaná a zatlačila Moskvu do kouta; oficiální server China Daily potom nikde nezmínil, že za sestřelením mají stát promoskevské síly. „Západ se staví do pozice, kdy chce diktovat pravidla mezinárodního diskursu,“ konstatoval také provládní Global Times. „Ti, kteří západní zájmy nevyslyší, se často ocitnou v těžké pozici.“
V ní se konečně ocitá i sama Čína. Jak totiž v souvislosti se vztahy Pekingu a Moskvy konstatuje asijská zpravodajka ČT Barbora Šámalová: „Čím víc si pomáhají, tím se dostávají do větší izolace. A tím více se potřebují.“
