Praha - V Praze se dnes a zítra v rámci konference Co jsme udělali se svobodou? debatuje o novodobé historii a budoucnosti česko-polských vztahů. Ač se obě země po pádu komunismu vydaly zpět do Evropy společně, poslední dobou se cesty v pohledu na evropské směřování rozešly. Polská zahraniční politika za uplynulých šest let prošla pozoruhodným přerodem. Z vysmívaného potížisty se Polsko stalo věrným zastáncem evropského Západu, který chce mít větší podíl na rozhodování a upevňovat tak svůj vliv.
Od pádu železné opony bylo Polsko vždy považováno za jednoho z nejsilnějších partnerů USA na starém kontinentě a vůbec nejvěrnějšího spojence ze států bývalého sovětského bloku. K upevňování této transatlantické vazby se Poláci uchýlili i vlivem traumatických historických zkušeností, kdy si jeho dva větší sousedé Německo a Rusko mezi sebe Polsko roztrhly.
Po nástupu liberální vlády premiéra Donalda Tuska k moci v listopadu 2007 se ovšem tento směr, podporovaný především konzervativní částí polské politické scény v čele s bratry Kaczyńskými, proměnil a Polsko se obrazně řečeno rozhlédlo blíž po svém okolí. Vymanilo se z jednostranné závislosti na transatlantickém spojenectví a začalo ve své zahraniční politice mnohem více mluvit o Evropě.
Na své pomyslné cestě zpět do Evropy se přitom Polsko opřelo o Německo - zemi, s níž vedle Ruska nemělo nejlepší historické zkušenosti. „Německo je náš nejdůležitější soused a zároveň to je klíčový stát EU a hlavní partner USA v Evropě. Když ne s Berlínem, tak s kým by měla Varšava dělat evropskou politiku?“ konstatuje Aleksander Kaczorowski, polský šéfredaktor středoevropského časopisu Aspen Review Central Europe.
Z Německa už nemáme strach
Vztah mezi Varšavou a Berlínem se od Tuskova premiérství zřetelně uvolnil. Za vlády jeho předchůdce Jaroslawa Kaczyńského docházelo opakovaně k rozporům. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski ale naopak v době vrcholící krize společné evropské měny vyzval Německo jako největší evropskou ekonomiku, aby prokázala větší vůdčí schopnosti a zabránila zhroucení eurozóny.
„Budu zřejmě první polský ministr zahraničí v dějinách, který to řekne, ale je to tak: z moci Německa mám menší strach, než jaký začínám mít z německé nečinnosti,“ prohlásil Sikorski v Berlíně v projevu, jehož obsah oběhl světová média a vzhledem ke svému významu už nyní vstoupil do dějin evropské integrace. Německo je podle Sikorského jediné, kdo dokáže záchranu evropské měny provést. „Němci jsou důležitým národem EU, protože jsou jejím největším akcionářem. Jsou největším příjemcem, ale zároveň mají největší odpovědnost zachraňovat Evropskou unii,“ vysvětlil později Sikorski v Interview ČT24.
Za změnou rétoriky i chování ale nestála pouze Tuskova snaha co nejvíce se odlišit od podezřívavého nacionalisty Kaczyńského. Podobným způsobem, jako se otočilo zahraničně-politické kormidlo Polska, revidoval své dřívejší názory i nový „kormidelník“ Sikorski. Z konzervativního politika, jemuž byly blízké postoje bratrů Kaczyńských (působil v jejich vládě jako ministr obrany), se přerodil v liberála a významného stoupence evropského federalismu, kterému se nyní díky této pozici dostává sluchu a pozornosti. „Kvůli tomu je teď jediný středoevropský politik, který má co říct o budoucnosti Evropy,“ soudí Kaczorowski.
Chceme být víc slyšet
Nový geopolitický směr polská diplomacie potvrzuje mimo jiné tím, že silné evropské vazby dokonce pokládá za důležitější než tradiční vztahy v rámci Severoatlantické aliance. „Dnes necítíme bezprostřední hrozby, vidíme však dva soupeřící integrační projekty. Jedním je Evropská unie, druhým je euroasijský model s centrem v Moskvě. Všichni si musíme položit otázku, ke kterému z nich chceme patřit. A naše odpověď je jasná. Chceme být plně a nezvratně součástí rozhodujícího jádra EU jako politické unie,“ uvedl šéf polské diplomacie loni v rozhovoru pro týdeník Respekt.
Podle Sikorského, který se takto vyjádřil v projevu před poslanci o diplomatických prioritách země, má přitom Polsko možnost dostat se do „nejužšího rozhodovacího okruhu“ Evropské unie. Aby ale svou pozici ještě víc posílilo, musí podle něj přijmout euro. Polsko totiž prý nechápe své členství v EU jako otázku prestiže, ale jako cestu, jak uplatnit svůj vliv a společně s ostatními vytvářet budoucnost Evropy. To potvrzuje i novinář a překladatel Kaczorowski, podle něhož současný proevropský směr zahraniční politiky „optimálně realizuje polské národní zájmy“.
Spokojení Poláci - ale bez eura
Realistické chování oceňuje nejen řada médií a polských výzkumných institucí, ale za svůj ho přijali i běžní Poláci, kteří v minulosti s povděkem oceňovali nacionalistické a dramatické postoje svých konzervativních vůdců a patřili k největším kritikům EU. Svou podporu umírněnějšímu a zároveň sebevědomějšímu stylu zahraniční politiky potvrdili už jen tím, že v roce 2011 zvolili Donalda Tuska podruhé předsedou vlády. Tento moment je navíc o to významnější, že se tak stalo vůbec poprvé v novodobé historii Polska.
S prosazováním hlubší integrace země to ovšem nebude mít duo Sikorski-Tusk, i vzhledem k aktuální hluboké neoblibě jeho vlády, jednoduché. Výzkum veřejného mínění z konce letošního března totiž ukázal, že se vstupem Polska do eurozóny nesouhlasí téměř dvě třetiny občanů a zavedení jednotné evropské měny si přeje jen 32 procent dotázaných. Češi jsou však k přijetí eura ještě méně vstřícní. V domácích obchodech by jím chtělo platit jen 18 procent obyvatel Česka a tři čtvrtiny jsou proti jednotné měně.
O tom, zda vstoupí, nebo nevstoupí do sedmnáctičlenné eurozóny, se Polsko mělo původně rozhodnout po všeobecných volbách v roce 2015, přičemž definitivní slovo měli mít voliči v referendu. Sám Sikorski ovšem nedávno připustil, že Poláci přijetí společné měny odloží dál, než původně plánovali. Tento oddechový čas, při němž si chtějí euro vyhodnotit, by podle něj mohl trvat až deset let. „Hlavní podíl viny v tomto případě leží na zemích eurozóny, včetně jejich největších evropských lídrů,“ poznamenal exkluzivně pro ČT24.
I přes odpor k výměně bankovek na druhou stranu se ovšem Poláci v posledních letech zařadili mezi největší eurooptimisty. Podle nejnovějšího říjnového průzkumu členství Polska v EU negativně hodnotí pouze pět procent Poláků a naopak za dobrou věc ho považuje celých 58 procent z nich, což je nejvíc z celé osmadvacítky. (Porovnání: v Česku pozitivně členství vidí 28 procent a negativně 26 procent lidí.) Jako vyloženě prospěšnou svou účast v unii vnímají více než tři čtvrtiny Poláků.
Zřejmým důvodem této spokojenosti může být pocítění viditelných výhod plynoucích z polského členství v evropském spolku. Zatímco se okolní státy Evropy včetně Česka těžce potýkaly s následky světové ekonomické krize, polské hospodářství jako téměř jediné rostlo a drželo si konkurenceschopnost. Za růst o necelých 20 procent HDP v krizovém období 2008-2012 mohou být Poláci vděčni kromě svého rozsáhlého vnitřního trhu, jenž zajistil odbyt i během chudých let, i unijním dotacím v řádech desítek miliard eur, které umožnily investice zejména do jinak zaostalé infrastruktury a v Polsku zvláště významného zemědělství.
Zůstává ovšem otázkou, zda je tento obrat definitivní. Popularita Tuskovy liberální vlády totiž vlivem korupčních skandálů i zpomalení ekonomiky rapidně klesá. Poláci jsou svým dříve oblíbeným premiérem už unaveni. Jeho liberální stranu Občanská platforma v průzkumu v polovině listopadu podporovalo jen 20 procent lidí, zatímco ultrakonzervativní Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského necelá třetina dotázaných. Obhájení mandátu za dva roky v parlamentních volbách je tak podle polských komentátorů velmi nejisté.
Temnější tóny polské reality o sobě daly naposledy znát na začátku minulého týdne, kdy skupiny pravicových nacionalistů při příležitosti Dne nezávislosti uspořádaly pochod Varšavou. Při něm se porvali se zasahujícími policisty a petardami napadli ruskou ambasádu, zapálili její vstupní bránu a rozbíjeli okolní auta.
