Moskva - Zpráva o smrti Anny Politkovské, 7. října 2006, se roznesla rychlostí blesku. Dva výstřely ve výtahu v domě na Lesné ulici v Moskvě a chladnokrevná vražda novináře byla na světě. Vraha, který se maskoval čepicí, zaznamenaly bezpečnostní kamery. Hlavní podezřelý skončil v rukou policie po letech skrývání až letos v květnu. Na soud ale on, jeho dva bratři a bývalý vysoký policejní důstojník stále čekají. Smrt novináře přitom není v Rusku žádnou výjimkou. Výbor na ochranu novinářů hodnotí Rusko jako jednu z nejnebezpečnějších zemí pro výkon novinářského povolání, hůře je snad jen v Iráku či v Alžírsku.
V květnu 2011 ruská policie dopadla Čečence Rustama Machmudova, o němž tvrdí, že je oním záhadným střelcem. Z různé formy pomoci viní i jeho dva bratry a bývalého policistu. Spoléhá přitom na video z bezpečnostních kamer. „Ten týden jsme si všimli podezřelých věcí, ale nevěnovali jim pozornost. Měli jsme tolik starostí. Máma říkala, abychom si dávali pozor, že viděla divné lidi,“ vzpomíná dcera Politkovské. První proces posléze skončil fiaskem - všichni tři podezřelí byli pro nedostatek důkazů osvobozeni.
Po roce 2000 bylo v Rusku zavražděno 19 novinářů
Ochránci lidských práv spočítali, že od nástupu Vladimira Putina do prezidentského úřadu v roce 2000 bylo v Rusku zavražděno devatenáct novinářů. „Když Vladimir Putin řekl, že Anna Politkovská zůsobila svojí smrtí větší škody než svými články, postavil ji mimo zákon. Byla bezbranná stejně jako všichni novináři a aktivisté v Rusku, protože vláda vyšetřuje jako teror jen přestupky vůči vlastním silám,“ prohlásil Alexander Čerkasov z organizace Memoriál.
Přesto, že smrt Anny Politkovské je pouze jednou z položek ve statistice, dokázala na Západě vzbudit nebývalou soustrast i solidaritu s těmi, kteří jsou v Rusku dál vystaveni podobnému riziku jako ona. Politkovská se stala známou až svou smrtí, jen málokdo o ní věděl v době, kdy žila. A jen málokoho zajímalo, o čem psala, na co ze všech sil upozorňovala. Její smrt vyvolala na Západě tak silnou reakci, protože stále více lidí začínalo mít obavy, že se Rusko vzdaluje západním hodnotám demokracie a svobody.
Mocenský systém, který Vladimir Putin vybudoval, a jeho dopady na život ruské společnosti byly pro Politkovskou klíčovým tématem. „Hodně jsem uvažovala nad tím, proč se tak navážím do Putina. Proč se mi zprotivil natolik, že jsem o něm napsala knihu. Nejsem přece jeho oponentka, ani politická konkurence, jsem prostě jen jedna z občanek Ruska. Obyčejná pětačtyřicetiletá Moskvanka, která prostě zažila Sovětský svaz v pokročilém stadiu rozkladu 70. a 80. let minulého století. A rozhodně v tom nechci žít znova…“
Anna Politkovská s tímto postojem neoslovovala a ani dnes neoslovuje ruskou společnost, kde nostalgie po starých časech, popularita Vladimira Putina a pocit znovunabývání národní hrdosti určují společenskou atmosféru posledních let. Nikomu se nehodil posel špatných zpráv, který neustále přinášel svědectví o lidském utrpení. Politkovská se totiž ve své práci často dívala na věci z pohledu těch slabých, těch, kteří se nemohou či neumějí bránit, těch, kteří jinde nenašli zastání.
Postupem času válečná zpravodajka
V dnes již neexistujícím listu Obščaja gazeta zprvu psala o tématech, jako jsou státní sirotčince. Nemocnice s raněnými vojáky a uprchlické tábory v Dagestánu a Ingušsku patřily k cílům jejích prvních pracovních cest na severní Kavkaz, tentokrát už coby redaktorky listu Novaja gazeta, kam nastoupila v roce 1999. Kavkaz od té doby pracovně navštívila ještě více než padesátkrát. A jako válečný zpravodaj od počátku čelila všem nebezpečím válečné zóny.
V únoru 2001 jela Anna Politkovská do čečenské vesnice Chotuni s cílem ověřit zprávy o mučení civilistů ze strany ruské armády a o masových hrobech. Při cestě byla zadržena příslušníky ruské federální bezpečnostní služby, ti ji převezli do zajateckého tábora, kde mohla mimo jiné na vlastní oči spatřit tzv. jámy, které dosud znala jen z vyprávění Čečenců. Jámy jsou „cely“ vyhloubené asi 1,2 m do země a překryté kládami tak, aby se vězeň nemohl postavit vzpřímeně a zároveň byl vystaven chladnému vzduchu, větru i dešti.
Naslouchání příběhům lidského utrpení Politkovskou nezřídka vedlo k tomu, že překračovala roli novináře, který jen přináší svědectví o dění. Politkovská se tak aktivně do věcí kolem zapojovala. V prosinci 1999 například zorganizovala odvoz 89 starých lidí z domova důchodců v ostřelovaném Grozném a zajišťovala pak i jejich rozmístění v Rusku. Dvacet dva z nich však bylo v létě 2000 vráceno zpět do Grozného. Podle svědectví kolegů Anny Politkovské z novin Novaja gazeta nebylo výjimkou, že jí do redakce volali lidé, kteří se k ní obraceli jako k poslední instanci – když už všechny jiné možnosti selhaly.
Politkovská jako vyjednavač
Byla také jednou z mála, kdo dostal šanci být prostředníkem při vyjednávání, když moskevské divadlo Na Dubrovce 23. října 2002 obsadili čečenští teroristé a požadovali stažení ruských vojsk z Čečenska. Když o dva roky později, 1. září 2004, čečenští teroristé obsadili školu v severoosetském Beslanu, Politkovská na místo činu ani nedorazila. Její záměr vyjednávat s teroristy vzal za své už v letadle na cestě z Moskvy: na palubě byla otrávena neznámou látkou. Lékařské záznamy z ošetření v nemocnici v Rostově na Donu se záhadně ztratily.
Politkovská svoje reportáže a analýzy nepublikovala jen na stránkách novin Novaja gazeta, ale pokoušela se je zachytit i do několika knih. V knize Putinovo Rusko (2004) a posmrtně vydaném Ruském deníku (2007) Politkovská analyzuje příčiny úspěchu Vladimira Putina v ruské společnosti i konkrétní důsledky jeho stylu vládnutí.
Řekli o Anně:
„Anna byla nesmírně statečná žena, která by stála na straně slabších, ať už by žila kdekoliv,“ řekl o ní režisér Eric Bergkraut, autor dokumentu Dopis Anně, který získal Zvláštní cenu Václava Havla na letošním festivalu Jeden svět. „Ať tento čin spáchal kdokoliv a z jakékoliv pohnutky, musíme říci, že je to opovrženíhodný a nepřijatelný zločin, který nemůže zůstat nepotrestán,“ řekl Putin v roce 2006. Práci Politkovské ale bagatelizoval: „Tato žurnalistka byla tvrdým kritikem vlády v Rusku, ale její vliv na politický život v Rusku byl zanedbatelný. Vražda uškodí Rusku a Čečensku mnohem více, než kterýkoliv z jejích materiálů.“
