Praha – Na pohřbech nejvyšších funkcionářů si Sovětský svaz pokaždé dával záležet. Nezapomenutelným momentem se stalo paradoxně rozloučení s politikem, který ho s výjimkou Stalina vedl nejdelší dobu. Leonid Iljič Brežněv stál v čele sovětského světa 18 let a jeho éru si historikové spojují s hospodářskou stagnací, utužováním poměrů a masivním zbrojením. Jako přísně konzervativní komunista by Brežněv mohl být rád, že vlastní smrtí nastartoval další z pověstných „pětiletek“ – tentokrát ale s výraznou nálepkou ironie. Samotný pohřeb Brežněva se kvůli nešikovnosti pohřebních asistentů zapsal do historie i jinak než pompézní přehlídkou na Rudém náměstí…
Pohřeb Brežněva – symbolická nehoda před zraky milionů diváků
Takzvaná „pětiletka pyšných pohřbů“ označuje období mezi roky 1980 a 1985, kdy vrcholící krizi komunismu symbolizovala série úmrtí nejvyšších činitelů SSSR ve krátkém sledu. Stranické vedení si mezi sebe nevpouštělo nové členy, a proto řada z nich společně strávila v čele svazu řadu let až do pokročilého věku. Brežněv sice z tohoto výčtu nebyl prvním, ale právě jeho smrtí začala personální krize samotných vůdců SSSR.
Brežněv zemřel 10. listopadu 1982 na vleklé zdravotní problémy a jeho pohřeb následoval o pět dní později. Centrum Moskvy tehdy vyplnil masivní vojenský průvod s věnci a pamětními polštářky. Pozoruhodný okamžik přišel ve zřejmě nejvíce sledované, a svým způsobem nejintimnější chvíli během ukládání rakve do hrobu. Před zraky zahraničních politiků rakev s Brežněvovým tělem vyklouzla z popruh dvou pohřebních asistentů a spadla do hrobu – to vše v živém televizním přenosu. Mnoho lidí si událost začalo spojovat se symbolickou tečkou za přísným režimem.
„Ta rána možná byla takovým hezkým náznakem toho, že se něco změní. Ono se to ale změnilo možná až za dva a půl roku. Ale bezpochyby to je tak, že úmrtím Brežněva začal konec jedné dlouhé éry – či zárodek konce éry komunistů v Sovětském svazu,“ komentuje historik Oldřich Tůma.
Leonid Brežněv
Brežněv miloval vyznamenání, auta, lov, ženy a imponovaly mu lichotky ze strany druhých. Podrobnosti z jeho života se ale lidé začali dovídat až po pádu sovětského světa. Narodil se 19. prosince 1906 v ukrajinském průmyslovém městečku Kamenskoje. V 15 letech začal pracovat, v 17 letech vstoupil do komsomolu a v roce 1931 se stal členem komunistické strany. Jeho stranická kariéra začala stoupat až po službě v Rudé armádě (1935–1936). Strmá byla Brežněvova kariéra politického komisaře během druhé světové války, jejíhož konce se dočkal jako náčelník politického oddělení 18. armády v Poličce na Vysočině. Z války odešel jako generálmajor, v roce 1976 se stal maršálem SSSR.
Leonid Iljič Brežněv:
„Není a nemůže být taková síla na světě, která by byla schopna porazit socialismus, neboť socialismus je vůlí lidu, jeho dílem, jeho štěstím.“
Moci se chopil v říjnu 1964 a v čele SSSR stál 18 let. Nikdo jiný s výjimkou Josifa Stalina nebyl tak dlouho sovětským vůdcem. Hruď pokrytá vyznamenáními, polibky se spřízněnými soudruhy a husté obočí byly typickými atributy Brežněvovy osobnosti. V posledních letech života ho však stáří, nemoci, léky i alkohol zbavily možnosti pracovat a jeho neutěšený stav byl veřejným tajemstvím. Nakonec zemřel na infarkt.
Brežněv stál v čele velmoci, která v roce 1968 obsadila Československo, napadla Afghánistán a závodila s Amerikou v kosmickém výzkumu a jaderném zbrojení. Podle pamětníků byl ale vnitřně nejistý a sentimentální. Ačkoliv v Československu ho většina lidí zavrhovala kvůli srpnové okupaci, sám o něm mluvil jako o své oblíbené zemi.
Rozhovor s Oldřichem Tůmou (zdroj: ČT24)