„Benedikt XVI. byl člověk velmi mírný a laskavý. Když dostal úkol být strážcem pravověří, tak se snažil tento úkol plnit,“ komentoval pražský arcibiskup Jan Graubner povahu zesnulého papeže v pořadu Události, komentáře ČT24. Vzpomínal na vzájemná osobní setkání i Benediktovo odstoupení ze svatého stolce.
Graubner nesouhlasí s tím, že by papež s civilním jménem Josef Ratzinger byl mužem dvou tváří. Podle něj prošel určitým obdobím zrání. Během druhého vatikánského koncilu byl možná progresivnější, ale zároveň „dokázal rozpoznat, kam některé věcí mohu dojít“.
„Když dochází ke změně směru, tak na samém začátku může nastat jen těžko rozpoznatelný posun, ale jeho dopady mohou být velké. Myslím, že toto si on dokázal uvědomit velmi dobře a že tím velmi posloužil církvi a celému křesťanství.“
Papežův vztah k Česku
Ratzinger byl v Česku v roce 2009, ale Graubner se s ním setkal i na podzim roku 2019 u příležitosti národní pouti do Říma k třicátému výročí svatořečení Anežky České. „Překvapilo mě, že i ve vysokém věku měl velmi jasné myšlení a dobrou paměť.“
„Vzpomínám na svou první návštěvu u něj. Řekl jsem mu, že jsem z Olomouce, a tak mi položil otázku: Jsou tam ještě dnes jezuité?“ Ukázalo se, že bývalý papež měl před několika desítkami let sekretářku z Olomouce, od které slyšel o tamních poměrech.
Ratzinger během posledního setkání obou duchovních vzpomínal na návštěvu Prahy a arcibiskup Graubner si vybavuje, že se ptal na konkrétní jména některých politiků a profesorů, se kterými se dříve setkal v českém hlavním městě. „Byl už velmi slabý, hlas měl velmi tichý, ale myšlení bylo pořád jasné.“
Odchod do ústraní
„Myslím, že jeho rozhodnutí odejít z úřadu, když už neměl dostatek sil, bylo projevem jeho velikosti. Mohl jsem poznat z osobního setkání, že když se stáhl do samoty maličkého kláštera ve Vatikánských zahradách, tak tam žil opravdu v modlitbách a ve velikém vnitřním klidu.“
Na střet konzervativního a progresivního církevního proudu se arcibiskup Graubner snaží dívat s nadhledem. „Když jdeme dopředu, tak je normální, že střídáme levou a pravou nohu. Nikdo neuhýbá, ale stále jdeme vpřed. Je to mnohem lepší, než kdybychom stále skákali po levé nebo pravé noze.“
