Irbíl - Zatímco tisíce lidí prchají, jednotky Pešmergů - kurdských ozbrojených milicí se na jihu snaží naopak postupovat dopředu. Právě ony drží poslední linii před radikály z Islámského státu. Neoficiální kurdské armádě se v posledních dnech podařilo i díky koaličním náletům vytlačit extremisty dál od svých hranic. Na místa jen několik stovek metrů od frontové linie se v doprovodu Kurdů vydal zpravodaj Jakub Szántó.
„Zaútočili jsme na ně v téhle vesnici. Zabili jsme jich sedmnáct. Ostatní utekli,“ popisuje příslušník kurdských jednotek během řízení armádního jeepu. Vozidlo i se zpravodajem ČT a kameramanem v tu chvíli projíždí několika liduprázdnými vesnicemi v jižní části iráckého Kurdistánu. Ještě před měsícem přitom celou oblast ovládal Islámský stát.
Zlom nastal v momentě, kdy pešmergské jednotky dokázaly synchronizovat postup s leteckými útoky koaličních spojenců. Frontovou linii tak během několika týdnů společně dokázaly posunout o osm kilometrů. Sami Kurdové tvrdí, že podpora Američanů a několika arabských států jim vlívá novou krev do žil.
Pešmergové: ve jménu cti a autonomie
Překlad jejich pojmenování znamená „ti, co čelí smrti“ a toto označení platí i v posledních měsících. Do bojů s radikální skupinou IS (případně ISIS či ISIL) se od srpna zapojily mnohé západní země, jde hlavně o leteckou podporu v podobě bombardování, případně vojenské zásobování. Pešmergové jsou jednou z ozbrojených iráckých sil, které se islamistům staví v pozemním boji.
V druhém říjnovém týdnu pomáhali dobít město Rabia, jímž prochází hlavní silnice mezi severoiráckým Mosulem a syrským Aleppem. Při obraně přístupové cesty před bombovými útočníky zahynul i jeden z pešmergských generálů Shaikh Omar Babkai, informoval server BBC. Byl přitom svědkem dlouholeté aktivity pešmergů na severu Iráku.
Historie těchto bojovníků spadá do devatenáctého století, kdy ještě tvořili jednotlivé kmenové skupiny. Formálně se organizovali až příchodem první světové války po úpadku Osmanské říše. Pešmergové se stali součástí kurdského tažení za nezávislý stát. Lidé hlásící se k této národnosti obývají rozlehlou oblast na pomezí hranic Iráku, Sýrie, Turecka a Íránu. Během minulého století ještě mezi nimi existovaly vnitřní rozpory, ale dokázala je překrýt hrozba ze strany iráckých mocenských sil.
Guerillové způsoby boje zdokonalovali při irácko-íránské válce v osmdesátých letech. Zároveň si znepřátelili tehdejšího iráckého vládce Saddáma Husajna, který proti Kurdům vedl operaci Anfál, jež se dotkla i pešmergů. V devadesátých letech získal na síle vnitřní rozpor dvou frakcí, z nichž jednu reprezentoval dnešní irácký prezident Džalál Talabání, druhou větev vedl současný kurdský prezident Masúd Barzání. Zajímavostí je, že už tehdy rozšiřovali své vojenské počty ženami.
Nakonec ale ve spolupráci s americkými silami přispěli k pádu Saddáma Husajna. Po roce 2003, kdy byla autonomie Kurdistánu oficiální, se část pešmergských sil zařadila pod iráckou armádu. Ostatní pracují jako svého druhu policie v kurdském regionu. Odhaduje se, že v případě potřeby mohou pešmergové disponovat až 200 tisíci vojáky.
V září potvrdilo britské ministerstvo obrany, že pešmergům poskytlo zbraně a munici pro pokračování boje s Islámským státem. Komplikované národnostní vztahy stojí za obtížným přístupem pešmergů k syrskému městu Kobani u tureckých hranic, které je cílem islamistických útoků od září. V Turecku totiž působí Strana kurdských pracujících, kterou tamní vláda považuje za teroristickou organizaci. Turecko proto stále váhá s pomocí v podobě vytvoření koridoru k městu Kobani. Bojí se totiž, aby spolupráce s iráckými Kurdy neznamenala i rehabilitaci jejich nevítané skupiny.
