Konflikty v Sýrii či v Iráku jsou noční můrou nejen pro zdravotníky a pracovníky humanitárních organizací, ale také pro památkáře. Války totiž kromě ztráty lidských životů způsobují i materiální škody a nevyhýbají se ani vzácným památkám - navzdory mezinárodním úmluvám o jejich ochraně. Například citadela v starobylém Irbílu, která byla právě zapsaná na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, se nachází v samotném centru iráckého konfliktu. A ochranná ruka mezinárodní organizace nedosahuje tak daleko, aby mohla ničení kulturního dědictví ve válečných konfliktech zabránit.
Památky oficiálně zaštiťuje mezinárodní úmluva o ochraně památek z roku 1954, tzv. Haagská úmluva. „Zavazuje signatářské státy UNESCO k tomu, že nebudou zneužívat památky jako vojenská zařízení, nebudou z nich tedy dělat potencionální terče, ale zároveň že nebudou útočit na kulturní památky nepřítele,“ vysvětlil Josef Štulc z Národního památkového ústavu.
Závazky vyplývající z této smlouvy ale vymahatelné nejsou a realita je tak poněkud odlišná. Například slavné obří sochy Buddhů vytesané do skalního masivu v afghánském Bamjánu, které pocházely z 6. století našeho letopočtu, Talibán v roce 2001 rozstřílel na prach. Když vyšlo najevo, že je Tálibán plánuje zničit, okamžitě se vzedmula vlna protestů z celého světa. Muslimské země se obávaly poškození jména islámu a do Kábulu ovládaného Tálibánem směřovaly úpěnlivé prosby, aby od barbarského činu ustoupil, nebylo to však nic platné.
Smutně také skončily cenné památky v Mali, kde válka zničila kulturní dědictví víc, než se čekalo. Poničeny byly nejen hrobky, ale i cenné písemnosti. V Timbuktu se přitom nachází 333 hrobek světců, z nichž 16 je na seznamu UNESCO. Jsou tu i tři mešity, z nichž nejstarší je ze 14. století, knihovny s rukopisy a 16 mauzoleí. Písemnosti nezachránilo ani to, že v Timbuktu je shromažďovali islámští učenci od 13. století. Maliští povstalci totiž vyznávají přísně tradiční podobu islámu. Hrobky a rukopisy jsou podle nich pohanskou odchylkou od pravidel koránu. Přesto se místním lidem podařilo alespoň část památek propašovat z města a zachránit.
Památky UNESCO jsou v bojích nejcitlivějším místem
Pro památky jako takové jsou totiž podle Štulce nejhorší konflikty založené na etnickém či náboženském základě. „Tato nenávist pak vede k tomu, že chci nepřítele zranit na co nejcitlivějším místě, tedy že mu zničím to, co on sám prohlásil, že je nejcennější součást jeho dědictví,“ podotkl Štulc. Což byl přesně případ mostu v Mostaru v Bosně a Hercegovině, který přečkal balkánské války z počátku 20. století i ústup nacistických jednotek. Podlehl až občanské válce v Jugoslávii – 9. listopadu 1993 se po dvoudenním ostřelování zhroutil, a vytvořil tak jeden ze symbolů poslední evropské války 20. století.
UNESCO pak takové památky může přidat na seznam památek v ohrožení. „Poté následuje horečná diplomatická aktivita někdy spojená s určitými nabídkami pomoci, aby se ta situace vyřešila,“ podotkl Štulc. Pokud se tak nestane, nezbývá výboru než tuto památku ze seznamu vyškrtnout. Zdá se totiž, že neexistuje jiná dostatečně odstrašující mezinárodní síla, která by ničení kulturního dědictví zabránila.
