Jejich příběh tehdy v přímém přenosu sledovaly miliony lidí na celém světě. Za nedlouho budou mít stejnou možnost i na plátnech kin. Hollywoodských příběh inspirovaný osudem horníků, kteří přežili zavalení v dole 69 dní, má premiéru za několik dní. Těžko uvěřitelné drama ale pro 33 aktérů svým způsobem dál pokračuje – a to v soudní síni.
Před pěti lety, 13. října 2010, se podle mnohých stal v Chile téměř zázrak: 33 horníků se podařilo vyprostit po více než dvou měsících z nechtěného podzemního vězení. Nikdy předtím ani potom lidé tak dlouho v podobné situaci nepřežili.
Příběh, který zavalené Chilany spojil, je ale nyní spíše rozděluje. Část z nich své bývalé právníky žaluje za podvod kvůli původní dohodě o mlčení. Horníci kvůli tlaku médií založili společnost, na kterou svá práva převedli. Devět z nich, kteří žalobu podepsali, si myslí, že je ošidili a že nedostali, na co měli nárok - včetně honorářů.
Zatímco devítka žalujících řeší hlavně soudy, někteří jejich kolegové s tím nesouhlasí. Smlouvu prý dotyční měli číst pozorněji.
Zával v dole San José v poušti Atacama u severochilského města Copiapó způsobil 5. srpna sesuv části kamenných stěn, jež se zřítily na hlavní přístupovou rampu vedoucí k žílám mědi a zlata. Horníci měli štěstí v neštěstí, v okamžiku neštěstí právě obědvali v úkrytu. Když se prach po pěti dnech konečně usadil, poznali, že jsou uvězněni v prostoru dlouhém asi 360 metrů. Bylo tam také několik důlních strojů, chemická toaleta a voda, která jim spolu s nouzovou zásobou potravin umožnila přežít.
Chile, které je největším producentem mědi, ihned zahájilo záchranné práce. Komplikoval je ale obtížný přístup do dolu a navíc se ukázalo, že v zemi vůbec nejsou k dispozici potřebné vyprošťovací stroje. Prezident Sebastián Piňera proto požádal o pomoc Peru, USA, Kanadu a Austrálii. První známky života od zasypaných horníků (Chilanů a jednoho Bolivijce) přišly 22. srpna, kdy se ozvalo klepání na hlavici vrtáku, který se dostal až k nim. Záchranáři vrták vytáhli a našli na něm připevněný vzkaz: „Všech 33 z nás v úkrytu je v pořádku.“
Jakmile první vyvrtaná díra zajistila spojení, začaly do podzemí proudit vedle potravin a léků i dopisy od nejbližších. Později zavedená linka z optických vláken umožnila telefonáty, a dokonce i pořádání videokonferencí. Horníci se dostali pod kontrolu psychologů, kteří se je snažili udržovat v dobré psychické kondici a posilovali jejich soudržnost. Lékaři zase pečlivě sledovali životní funkce uvězněných mužů.
První ze tří tunelů dokončily záchranné týmy 9. října a o čtyři dny později, krátce po čtvrté hodině SELČ (ve 23:12 místního času 12. října), se spustil do dolu první záchranář a hodinu nato vyjel na povrch první horník. O den později, pět minut před třetí ráno (ve 21:55 místního času 13. října), dorazil na povrch poslední ze 33 horníků - Luis Urzúa, předák směny, která v dole pracovala v době závalu.
Dva měsíce pod zemí zvládli všichni - s dalším životem se ale každý vyrovnává jinak. Někteří zůstali bez práce, jiní trpí psychickými problémy a nejméně dva propadli alkoholu a drogám.
