Obrazem: Poslední kočovní pastevci sobů na světě vymírají

• lj

28. 5. 2018‌‌|Zdroj: Reuters

V odlehlých a divokých stepích severního Mongolska poblíž hranice s Ruskem žije posledních pár rodin kočovných pastevců sobů na světě. Členové kmene Dukhů se snaží udržet svou kulturu, tradice a jazyk. Antropologové však hovoří o jejich brzkém konci. Podívejte se, jak vypadá jejich život se stády zvířat v mrazivé sibiřské tajze.

Jsou to jedni z posledních kočovných pastevců na světě. Mongolští příslušníci kmene Dukha, známí také pod názvem Cátanové, chovají v divokých stepích domestikovaná stáda sobů.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Podle antropologů žije v mongolských stepích posledních asi čtyřicet rodin (údaj z roku 2016). Mnoho z nich ale tráví část roku v pronajatých domech, aby děti mohly navštěvovat školu.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Antropolog Hamid Sardar-Afkhami, který mezi kočovnými pastevci žil a dokumentoval jejich život, označil tuto kulturu za vymírající.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Cátanové obývají tajgu na severu Mongolska poblíž hranice s Ruskem. Na snímku nejbližší vesnice s názvem Tsagaannuur, která byla postavena za sovětské éry k podpoře zdejší rybářské komunity, která s pastevci často přicházela do kontaktu. Brzy ale i odsud mnoho rodin odešlo.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Většina z posledních mongolských pastevců sobů prožije většinu roku v týpí. Kvůli povinné školní docházce dětí od osmi let se ale členové kočovného kmene musí z tajgy na severu stěhovat do vesnic.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Dnes takto tradičně přežívá posledních pár rodin. Uprostřed lesa s několika kusy sobů… a satelitní anténou. Členové kmene Dukha postupně přicházejí o svou jedinečnou kulturu.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

„Vzbudíme se, nasnídáme a vypustíme soby. V poledne je zase uvážeme. Mezitím naštípu nějaké dříví a uděláme další domácí práce. Potom máme asi hodinu na odpočinek. Později soby zase vypustíme a okolo sedmé večer je naženeme zpátky a uvážeme.“

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

„Tou dobou už mají ženy připravené jídlo. A tak tu trávíme dny,“ popisuje život pastevců nomád Erdenebat Chuluu.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Domestikovaní sobi slouží pastevcům jako zdroj obživy i kožešin.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Svá zvířata se jim podařilo ochočit natolik, že na nich jezdí jako na koních. Na snímku šestiletá holčička jménem Tsetse při projížďce po lese na mladém sobovi. Tsetse tráví na jeho hřbetě každý den mnoho hodin. Díky lehčí váze mohou děti učit soby už od jejich nízkého věku nosit jezdce.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Vztahy mezi zvířaty a dětmi se vyvíjí od útlého věku.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Už od dvou let chodí děti s rodiči na pastvu a učí se o zvířata pečovat. Kočovnictví se v těchto rodinách dědí z generace na generaci.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Členů kmene je už však pouze dvě stě osmdesát a jejich život je odkázán na migrující soby, jejichž řady řídnou.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

„Chceme zachovat tradici chovatelství sobů tak, jako to dělali naši předkové,“ řekl agentuře Reuters kočovník Chuluu.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Stádo sobů čítá často i několik stovek jedinců, o které se musí postarat jediný pastevec.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

I v divočině odlehlých stepí existuje přístup k civilizaci prostřednictvím vyspělých technologií. Pastevci využívají dlouhé antény připevněné ke stromům, když se chtějí spojit přes mobilní sítě se vzdáleným světem.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

O zdraví kočovných obyvatel mongolských stepí pečuje místní doktor Davaajev Nyamaa, který důvěrně zná poměry v komunitě i zdejší způsob života.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Nomádka Jargal Gombosed popíjí tradiční slaný mléčný čaj ve svém týpí.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Strava mongolských pastevců sestává především z masa, knedlíků a těstovin.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Škola ve vesnici Tsagaannuur, kde se místní učitelé snaží zachovat také lokální jazyk - tuvan. Jde o tradiční jazyk kmene Dukhů, kterým však z mladé generace mluví už jen nepatrná menšina. Dnešní čtyřicátníci jsou poslední generací, která svým jazykem plynně hovoří.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Místní studenti se učí základům tradičního jazyka, ale souvisle mluvit jím už nedokážou. „Ano, mí rodiče tak občas mluví. Něco jim porozumím, ale sám ten jazyk už neovládám,“ svěřuje se jeden z žáků zdejší školy Otgonkhuu Tseveen. Dhukové jsou kvůli škole nuceni naučit se mongolsky, a tak zapomínají svůj původní jazyk.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Purevjav Roslov je bývalý pastevec žijící na severu Mongolska u jezera Chövsgöl núr. Tradiční kočovný chov sobů mu ale k živobytí nestačil, a tak si začal přivydělávat výrobou šperků z vlčích kostí. Zabíjením vlků podle něj chrání i sobí stáda svých přátel.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Domestikovavný mongolský sob v zapadajícím slunci. Antropologové se obávají, že tradice i jazyk kmene Dukhů brzy vymřou a jejich kultura splyne s tou mongolskou.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters

Sob ležící na lesních pastvinách kmene Dukhů chladící se o sníh. Sobi mají rádi chladné podnebí a v teplých měsících se s nimi jejich pastevci musí stěhovat vysoko do hor, daleko od civilizace, což jim znemožňuje udržovat se světem kontakt a zajistit dětem školní docházku.

Zdroj: Thomas Peter/Reuters