Washington - Nepovedená vloupačka v komplexu Watergate 17. června 1972 nevypadala zpočátku na nějakou světobornou událost. Nikdo tehdy nemohl tušit, že na první pohled nevýznamná loupež nakonec bude znamenat rezignaci amerického prezidenta a otřese vírou občanů v tradiční americké hodnoty. Největší politická aféra v dějinách USA se zrodila nenápadně, ale o to větší měla důsledky - skončila právě 9. srpna 1974, kdy kvůli okolnostem kolem Watergate vynuceně rezignoval americký prezident Richard Nixon. Poprvé a zatím naposledy v americké historii opustil první muž USA úřad předčasně kvůli vážnému podezření z účasti v politicko-kriminálním spiknutí.
„Policie prohlásila, že jediným možným důvodem pro vloupání do těchto prostor je pátrání po určitých dokumentech,“ uvedla zpráva agentury AP, která vyšla tentýž den. Policie zajistila kolem půl třetí ráno v kancelářích Demokratické strany ve washingtonském komplexu Watergate pět mužů. Měli tmavé obleky, gumové rukavice, množství peněz v hotovosti a v brašnách mimo jiné i odposlouchávací zařízení.
Identita jednoho z nich - Jima McCorda, bývalého agenta CIA, se prozradila hned na místě. McCord byl navíc členem štábu Za znovuzvolení prezidenta Nixona. Z případu se díky tomuto zjištění ihned stala záležitost FBI. Již o dva dny později vyšel článek Washington Postu se spekulací, že stopy zločinu vedou do Bílého domu. Nixonův tým propojenost s loupeží okamžitě popřel.
„Vloupání do Watergate bylo jako nit čouhající z velké ponožky. A teprve když jsme za tu nit tahali dva roky, ukázalo se, že Bílý dům je centrem zločinu a korupce,“ řekl v roce 1997 na Kolumbijské univerzitě jeden z nejznámějších amerických novinářů Bob Woodward. Spolu s Carlem Bernsteinem tehdy jako mladí reportéři zpravodajsky kryli celou bující aféru.
Skutečnost, že novináři The Washington Post získávali důvěrné informace, přiznal až třicet let po aféře bývalý muž číslo dvě FBI Mark Felt. Felt tak více než 30 let zůstával v anonymitě. Muži, jenž v FBI strávil podstatnou část své profesní kariéry (nastoupil v roce 1942), přitom sám Nixon důvěřoval.
V létě 1972 vyšlo najevo, že také další z lupičů dříve pracoval pro CIA a i zbylí tři zadržení - proticastrovští Kubánci z Miami - měli napojení na tajnou službu. Na podzim 1972 Richard Nixon suverénně obhájil prezidentský mandát a Washington Postu se podařilo složit první část skládačky, z níž vyplývalo, že Watergate je součástí širší politické špionáže. Vyšetřování postupně odkrylo mnohé nezákonné aktivity za Nixonova úřadování - sledování a odposlouchávání osob z různých sfér či diskreditaci politických oponentů - financované z částečně ilegálních fondů.
V lednu 1973 si vyslechli tresty vězení ti méně významní aktéři aféry. V březnu promluvil odsouzený McCord a jak mediální, tak politický tlak na Nixona a jeho věrné sílil. V dubnu prezident propustil tři nejdůležitější spojence - šéfa štábu Boba Haldemana, poradce pro domácí záležitosti Johna Ehrlichmana a právního zástupce Johna Deana. O měsíc později se provalil systém odposlechu v Bílém domě a senátní výbor pro Watergate zahájil veřejná slyšení ohledně celého skandálu.
Ještě v lednu 1974 Nixon v projevu ke stavu unie řekl: „Nemám v úmyslu za žádných okolností odejít z funkce, do níž mě zvolil americký národ a v níž je mou povinností pečovat o blaho lidu Spojených států.“ Vlastní slova nahraná na pásky v Bílém domě jej ale nakonec politicky pohřbila (všechny nahrávky Nixon vydal až po rozhodnutí nejvyššího soudu v červenci 1974). Jako dosud jediný prezident USA 9. srpna 1974 rezignoval, aby se vyhnul obvinění Kongresu z nezákonného jednání. Jeho nástupce Gerald Ford ovšem Nixonovi potvrdil plnou prezidentskou imunitu.
