Praha - Vědci soudí, že nanočástice, bez kterých se neobejde současný průmysl ani moderní medicína, lidem mnohem více prospívají, než škodí. Přiznávají ale, že rozvoj nanotechnologií je dál než testování jejich bezpečnosti a že chybí legislativa, která by jejich užívání upravovala na národní i evropské úrovni. O toxicitě nanočástic jednají vědci z evropských zemí i USA, kteří se sjeli do Ústavu molekulární genetiky Akademie věd v Praze na konferenci nazvanou Bezpečnost nanotechnologií je velký úkol.
Nanočástice lidem více prospívají, než škodí
Nanotechnologie je považována za synonymum vědeckotechnické revoluce 21. století. Využívá materiálů z částic o velikosti jedné miliontiny milimetru a uplatňuje se ve velkém množství vědních disciplín i ve výzkumu vesmíru. Nanovědy používají jednotku nanometr. Do jednoho nanometru se vejdou tři až čtyři atomy. Virus je například velký 100 nanometrů.
Nejškodlivější nanočástice pocházejí podle ředitelky Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR Evy Sykové především ze zplodin ocelářského průmyslu. Jejich účinek je velmi škodlivý, protože je lidé vdechují, ty pak nepříznivě ovlivňují plíce. Nanočástice užívané k léčebným účelům se nevdechují, ale aplikují do krve nebo přímo do nějakého orgánu, kde působí například tím, že postihují nádory nebo produkují látky, které podporují regeneraci tkání po úrazech při transplantacích. Ty škodlivé nejsou, uvedla.
8 minut
Události, komentáře o nanočásticích
Toxické nanočástice pocházejí podle Sykové například z azbestu či silic. Do plic se mohou dostávat při pracovním procesu. Pracovníci se proti jejich vdechování musí chránit ochrannými pomůckami. Problémem ale je, že nanočástice jsou čím dál menší, takže je obtížné je filtry odstranit. Na konferenci zaznělo, že deset procent nádorů je způsobeno právě vdechováním nanočástic při pracovním procesu, uvedla Syková. Přesvědčena ale je, že například s průmyslovými emisemi je možné se vypořádat, i když to může být finančně náročné.
Jan Topinka:
„Je to otázka u nanočástic stříbra, které se používají v textilním průmyslu jako antimikrobiální agens, aby třeba nepáchlo prádlo.“
Jan Topinka z Ústavu experimentální medicíny uvedl vedle jednoznačně škodlivých nanočástic, které pocházejí například z emisí dieselových motorů či z tabákového kouře, například oxid titaničitý, jehož škodlivost při užívání ke zjemňování chutí kečupu nebo čokolády testy neprokázaly. Podotkl, že některé částice mohou v organismu vyvolávat poškození biomolekul. „Takže výzkum jejich účinků na zdraví je ve stadiu intenzivního studia,“ dodal. Škodlivě na uživatele podle Topinky zřejmě nebudou působit ani nanočástice používané při výrobě lyží či tenisových raket, aby zvýšily odolnost proti namáhání a přitom zůstaly tyto sportovní potřeby lehké a pružné.
Vědecká pracovnice Norského ústavu pro výzkum ovzduší (NILU) Mária Dušinská připouští, že současná národní a evropská legislativa sice obecně zajišťuje testování účinku látek. Některé nanočástice ale podle ní mohou těmto testům uniknout. Uvedla jako příklad zlato, které je v konvenčním provedení netoxické, ale ve formě nanočástic naopak velmi toxické. Testování nanočástic se proto v EU věnuje velká pozornost. EU nemá stanovený žádný termín pro přijetí legislativy, která by užívání nanočástic upravovala. Odhadla, že by bylo možné alespoň rámcovou legislativu vytvořit do pěti let. Je třeba zjistit nejdůležitější možné škodlivé mechanismy a na tomto základě vypracovat legislativu, dodala.
Nanovlákna