Setkání po jednačtyřiceti letech - tak dlouho se neviděli matka se synem. Jí lékaři jen pár hodin po porodu řekli, že její novorozený syn zemřel. Tajně ho ale prodali do Spojených států. Podobný osud potkal stovky, možná tisíce chilských rodiček. Těmto případům „zcizených“ dětí se říká „děti ticha“. Zjistit pravdu je dodnes nesmírně složité.
Objetí po 41 letech. Pro slzy nevidí. Pouto mezi matkou a synem nepřervaly ani desítky let odloučení. Matka ukradeného syna Nelly Reysová vyčkávala hodiny na mezinárodním letišti v chilském Santiagu, s červenou, doma vyrobenou cedulí, a nápisem: „S láskou čekající na Travise tvoje matka Nelly s rodinou.“ Na druhé straně terminálu se blížil přes imigraci a celníky, nervózní Travis Tolliver. Do poslední chvíle, zejména kvůli jazykové bariéře nevěděl, zda ho někdo vůbec přijde uvítat. Když se nakonec dobral ke konci terminálu, slov nebylo potřeba. Oba si vběhli do náruče a dlouze se objímali. „Já nevím. Je to šílené. Už jsem nemyslel, že se to stane,“ říká Travis Tolliver. Jeho matka pro slzy stěží může mluvit: „Chci ho držet v náručí a nepustit. Tolik ho miluju!“
Travis Tolliver vždy věděl, že je adoptovaný. Netušil ale, že byl několik hodin po narození ukraden. „Byl jsem chtěný, víte? Nevzdala se mě dobrovolně, jak jsem si celé ty roky myslel. A to mě bere za srdce,“ říká.
Dnes jednašedesátiletá Nelly Reyesová říká, že těhotenství i porod v listopadu 1973 proběhly hladce. Přesto jí zdravotníci syna brzy odnesli - prý kvůli těžké srdeční vadě. „Pár hodin na to mi řekli, že chlapeček zemřel,“ vysvětluje. Tělo dítěte jí neukázali, úmrtní list nevydali. Adoptivní rodiče přitom Travise přijali jako opuštěné dítě a vychovávali ho v přístavním americkém městě Tacoma ve státě Washington.
Nyní vychází najevo, že podobných krádeží novorozenců byly v 70. a 80. letech v Chile zřejmě tisíce. V tichosti je kryly církevní instituce, nemocnice i úřady. „Dnes už víme, že to existovalo, dělo se to. Není to výmysl několika lidí,“ vysvětluje ředitelka chilského Úřadu pro ochranu dětí Marcela Labrañaová. Problematické je to, že většinou za tyto skutky nebude moc být nikdo potrestán. Často se totiž jedná o skutky provedené v době před 15 až 20 lety, což znamená, že jsou již promlčené. Také nemocnice, kde se kdysi Travis Tolliver narodil v pobřežním městě Valparaíso, byla již zdemolována a na jejím místě dnes stojí kongresová budova.
Travis měl proti jiným odebraným dětem však výhodu. V dokladech našel jméno matky. Hledat ji začal před dvaceti lety, ale odradily ho překážky. Jeho úsilí pátrat dále bylo částečně motivováno i zhlédnutím několika příběhů o ukradených chilských dětech. A teď pátrání dotáhl do konce i kvůli vlastním dětem. „Abych byl… úplný. Vždycky jsem měl pocit, že něco chybí, že stojím pořád mimo. Moji adoptivní rodiče mají modré oči a blond vlasy. Byl jsem jako pěst na oko,“ vysvětluje.
Novinka o tom, že srovnávací testy DNA potvrdily jeho biologickou matku, byla těžko přijímána zejména jeho adoptivní matkou. „Ale ona vždy zůstane mojí mámou, jen mám nyní dvě. Ona mě vychovala. Jsem, kdo jsem, díky tomu, co pro mě udělala. Vždycky bude mít místo v mém srdci, a to není o tom, že ji za něco vyměnuji,“ řekl Travis Tolliver.
V Chile našel i čtyři nové bratry a sestru. Ztracené roky matce a synovi nikdo nevrátí. Dokonce zatím pořád mluví každý jinou řečí. Rychle ale nacházejí tu společnou. Lásky a citu mají na rozdávání. „Teď jsem zpátky ve své vlasti, myslím. Chystám se vše tady prozkoumat,“ dodává Travis Tolliver.
