Čtyřicet let křižují vody Celebského moře u Filipín teroristé z organizace Abu Sayyaf. Terčem sympatizantů Al-Káidy i Islámského státu se stávají především turisté, kteří do místních vod míří na jachtách. Teroristé se snaží za rukojmí získat vysoké výkupné, kterým financují svůj boj. Německá mořeplavkyně Henrike Dielenová strávila v zajetí Abu Sayyaf půl roku. Z hrůzných zážitků se pokusila vypsat ve své knize.
Teroristická organizace Abu Sayyaf bojuje za nezávislost filipínského ostrova Mindanao a nastolení islamistické vlády. Je obviňována z celé řady únosů za výkupné a z pumových útoků a vražd, jimiž terorizuje Filipíny několik desetiletí. Nebezpečím je také napojení skupiny na mezinárodní teroristické organizace – samozvaný Islámský stát nebo Al-Káidu.
„Poté, co budou teroristé vyhnáni z Blízkého východu, míst, kde mohou dnes fungovat a žít, se budou snažit dostat jinam. A přijdou i k nám a my se na to musíme připravit,“ tvrdí filipínský prezident Rodrigo Duterte, který na tažení proti Abu Sayyaf postavil celou kampaň.
Dnes drží teroristé patnáct rukojmích – Holanďana, Malajce, Indonesány i místní Filipínce. Půl roku v jejich zajetí strávila i Němka Henrike Dielenová se svým partnerem Stefanem Okonekem. Díky spolupráci Berlína s Manilou se dostali na svobodu. Dielenová o hrůzách v zajetí napsala knihu a poskytla rozhovor redaktorce ČT Kateřině Procházkové:
Na co si pamatujete z doby, kdy jste byla držena jako rukojmí teroristickou organizací Abu Sayyaf na Filipínách?
Dlouhá léta jsme se plavili s partnerem po celém světě, posledních pět let pak mezi Malajsií a Filipínami. Jedné noci na jihu Filipín jsme večeřeli na palubě a v tom k nám připlula loď, jejíž posádka se vydávala za policisty. Měli ale zbraně v rukou. Spoutali nás a na malé loďce převezli na pět set kilometrů vzdálený ostrov. V jejich tamním táboře v džungli jsme strávili půl roku. Každý ozbrojenec tam měl ženu a děti, byla to jakási vesnická teroristická komunita.
Tušíte, jaké s vámi měli teroristé plány?
Na začátku si nebyli jistí, chtěli prostřednictvím nás tlačit na vládu. Muslimské komunitě například vadili turisté na plážích. To se ale brzy změnilo a požadovali už jen peníze. Když se ale dozvěděli, že německá vláda za nás výkupné nehodlá zaplatit, začal teror. K jídlu jsme dostávali jen velmi málo. Bylo to opravdu těžké. Bydleli jsme v malé chýši, které chyběla jedna zeď. Neustále nás tak sledovali. I když jsme si v noci chtěli odskočit. Těžké byly dny, když jsme volali s vyjednavači naší vlády, to nás ozbrojenci záměrně týrali a bili, aby vše ještě zdramatizovali.
Po půl roce jste ale byli naštěstí propuštěni…
Ano. Jednou na začátku jsme se pokusili utéct, ale chytili nás. Jednou zase zaútočila na tábor armáda, teroristům se tehdy ale podařilo utéct. Pak se dlouho nedělo vůbec nic, neměli jsme žádný kontakt, byli jsme skutečně zoufalí. Až jednou odvedli manžela a mně jen řekli: „Nechtěj vědět, co s ním uděláme.“ Nechali ho prý v džungli, aby si vykopal jámu, hodili ho do ní a řekli: „Toto bude tvůj hrob.“ Pak ho začali mlátit a skutečně mučit – lámali mu prsty a podobně. Museli jsme zavolat do německého rádia a říct, že jestli německá vláda nezaplatí pět milionů dolarů a nezastaví tlak na Islámský stát v Iráku, přijde o život. Nakonec nás z ničeho nic propustili. Manžela museli nést, nemohl ani chodit, jak byl zbit.
Řekl vám někdo z německé ambasády nebo vlády o tom, jak vyjednávání s teroristy probíhalo?
Dosud jsme se o tom moc nedozvěděli. Když jsme byli na místě, vždycky jsme dostali telefon k uchu, jen abychom potvrdili, že jsme živí. Když jsme byli propuštěni, německá vláda nám nechtěla nic říct. Víme jen, že peníze prý nezaplatili, ale skrze filipínskou armádu teroristy přinutili, aby nás propustili. Víc nevím.
Nedávno byla na jihu Filipín teroristy unesena další německá dvojice. Vy jste ji prý znala. Je to podobný příběh?
Setkala jsem se s nimi v lednu. Unesli je už jednou předtím, v Somálsku v roce 2008. I po osmi letech si ta žena nesla v očích hrůzu, co musela prožít. Neřekla mi nic přímo, ale zřejmě s ní zacházeli velmi krutě – znásilňovali ji a trýznili. Říkala jsem jim, ať nejezdí do filipínských vod, že je to nebezpečné. Měli se vyhnout jižním Filipínám, a ne v této oblasti ještě volně přespávat. Pak buď vjeli přímo do nejnebezpečnější zóny, nebo je unesli jinde. Nechci je soudit, možná to bylo trochu komplikovanější.
Co by mohlo těmto případům zamezit? Ještě přísnější politika současného filipínského prezidenta Duterteho?
Těžko říct. To, že jsem oběť, neznamená, že jsem expert. Víte, celý problém je starý staletí. Filipínská vláda dneska vyjednává s jinými separatistickými skupinami, které byly kdysi nebezpečné, na jihu je povolená dokonce samospráva jednoho regionu. Něco tedy dělají. Na zneškodnění Abu Sayyaf je to ale málo. Únosy se opakují už více než dvacet let. Neustále se válčí s armádou, nikam to ale nevede. Situace je komplikovaná, protože místní lidé teroristy podporují. Toho jsme byli svědky, když vesničané nosili ozbrojencům jídlo. Řekla bych zkrátka, že je třeba něco víc. Lidem od Abu Sayyaf jsem třeba často říkala, ať nechají své děti vystudovat. Mohou být i právníky a vyjednat víc, než vy svedete zbraněmi. Zhlédli se ale v roli bojovníků, jakýchsi Robinů Hoodů, kteří získají peníze a pak je rozdají chudým obyvatelům. Myslím si ale, že násilí proti násilí není cesta.
Plavíte se znovu?
Minulý rok jsem se pokusila vrátit se do svého starého života. Snažila jsem se získat naši zkonfiskovanou loď z Filipín. Na plavbách se ale bojím dalšího únosu. Nechci, aby se to opakovalo. Únos tak vlastně ukončil můj životní sen.
O své zkušenosti jste napsala knihu. Proč?
Asi to byl způsob, jak vše překonat. Neměla jsem komu říct, co jsem všechno zažila. Věřila jsem také, že když to sepíši, budu mít čistou hlavu a vše pak vymažu. Zároveň přes to všechno nechci zapomenout. Můj manžel to ale vidí přesně opačně – nechce na to už nikdy vzpomenout. Uzavřel se.
