Pro anglikánské kněze představují vánoční svátky tradiční příležitost osobně se vyjádřit v oblasti, která není pro kněží příliš obvyklá – v módě. Jejich sváteční ručně vyšívaná roucha v sobě totiž už po staletí spojují jak tradici, tak i výraz osobitého stylu.
Módní vkus se mění. I mezi anglikánskými kněžími
Horizont ČT24: Módní trendy anglikánské církve (zdroj: ČT24)
Arcibiskup z Canterbury
Arcibiskup z Canterbury na loňské vánoční mši předstoupil před věřící ve slavnostním rouchu s moderní výšivkou. Právě výběr jejího motivu patří k málo věcem, ve kterých mají kněží svobodu. I proto během pěti set let prošly pláště výraznou proměnou od pestrých obrazů až k jednodušším tvarům.
„Církev byla vždy velmi vlivná a důležitá. Tyto obleky potřebovala, aby oslnila věřící,“ vysvětluje majitel krejčovství Indar Pasricha. Roucha dříve hrála i vzdělávací úlohu. V dobách, kdy jen málo lidí umělo číst, na nich kněží často nechávali zobrazovat biblické příběhy.
Vyšívané ornáty anglikánských kněží
Aby se vzácné pláště při používání neponičily, vymysleli angličtí krejčí dnes světově proslulou techniku – jejich výšivka se může ohýbat. Díky tomu zlaté nitě lépe zachytí a odrazí světlo.
„Když si představíte kněze, jak jde středem svícemi osvětleného kostela a na něm se vlní zlaté obrazy ze života Krista, které ještě odrážejí zlaté světlo svíček, pochopíte, jak to muselo lidi ohromit,“ přibližuje tiskový ředitel krejčovství Robert McCaffrey.
Vyšívačky restaurují vzácná kněžská roucha
Stará roucha v novém hávu
Natolik okázalé obrazy se sice už v Británii dnes nevyrábějí, tradice přesto v několika dílnách přetrvává. Zkušené vyšívačky většinou obnovují původní vzácná roucha nevyčíslitelné hodnoty, na jejichž vznik ve středověku a novověku přispívali mecenáši. Nevymizela přitom ani poptávka po nových osobitých modelech.
„Jsme jenom lidé. Každý člověk má nějaké oblíbené oblečení. Bývá to takové, které nemůžete nosit příliš často,“ říká autor Polního průvodce anglikánskou církví Fergus Butler-Gaille.
Fantazii při vymýšlení vzorů se meze skoro nekladou. Pečlivě se ale dohlíží na to, aby vybraný oděv barevně odpovídal pravidlům, která platí pro dané církevní období. Například přijít do kostela v době adventu v jiném než purpurovém ornátu představuje trestuhodný prohřešek. Byť by bylo jeho zdobení sebekrásnější.