S Pásmem Gazy si většina lidí spojuje bídu, násilí, teror a izraelsko-palestinský konflikt. Izraelci a Palestinci si ale mohou i rozumět a může je spojovat sdílená záliba, jakou je třeba sjíždění mořských vln na surfařském prkně. Gazánská část izraelsko-palestinského klubu Surfing 4 Peace, má v současnosti 25 členů, včetně pěti žen. Klub se postupně rozšířil i do dalších arabských zemí.
Západní hranici čtyřicetikilometrového území Gazy tvoří jedna dlouhá pláž vhodná pro surfařskou vášeň. Spoluzakladatel místního surfingu Ahmed Abú Hasir se naučil plavat už jako dítě, ale jeho domovina mu nenabízela jiné školy vodních sportů. „Surfování jsem poprvé uviděl v televizi a začal se učit sám,“ vzpomíná dnes.
V počátcích mu stačilo nadšení, videokazety se seriálem Pobřežní hlídka a staré prkno, které s kamarádem Muhammadem Abú Džajjábem koupil v bazaru. Původně patřilo nějakému izraelskému vojákovi a společně za něj tehdy dali pro ně značný obnos – sto padesát dolarů.
Sežeň prkna, jedeme do Gazy
Po článku v LA Times, který o dvou kamarádech surfujících na zlomeném prkně napsala v roce 2007 americká novinářka, se jejich situace změnila. Legendární kalifornský vyznavač prkna na vlnách Dorian Paskowitz považovaný za duchovního otce surfingu v Izraeli kontaktoval svého izraelského následovníka Arthura Rashkovana.
„Volá mi a říká: 'Arthure, sežeň tolik prken, co dokážeš, pošleme je do Gazy.' Říkám mu: 'Tvoje přání je mi rozkazem!' Sehnal jsem jich čtrnáct a 21. srpna jsme odjeli do Gazy,“ vzpomíná zakladatel organizace Surfing 4 Peace.
Organizace, jež usiluje o překlenutí politických a kulturních bariér na Blízkém východě, se řídí Paskowitzovým heslem: „Lidé, kteří společně surfují, mohou i společně žít.“
Krotitelé vln v Gaze ale nemají na růžích ustláno – izraelská armáda jim málokdy dovolí dovoz potřebného vybavení a místní úřady ovládané Hamásem jim zas nezapomenou jejich kontakty ve Spojených státech a Izraeli.
