Maso, cukr a sádlo stále na příděl, další potraviny a spotřební zboží drahé, nevalné kvality či úplně nedostupné. Tak vypadala sedm let po válce situace v německém „státě dělníků a rolníků“. Jednotná socialistická strana Německa (SED) hodlala však i za takových podmínek „urychleně budovat socialismus,“ což znamenalo další upřednostnění těžkého průmyslu na úkor spotřebního. Když se pak v následujícím roce rozhodla uctít šedesátiny svého šéfa Waltera Ulbrichta výrazným zvýšením pracovních norem, hladovějící východní Němci „odložili kladiva a kružítka“ a přesně před 65 lety vyšli do ulic.
„Konec zvyšování norem!“ Východoněmecké povstání zahájili berlínští dělníci na Stalinově třídě
Nespokojenost se v řadách východních Němců projevovala už od podzimu 1952, kdy na protest proti hospodářské situaci opakovaně přerušovali práci. SED na nejisté ekonomické poměry zareagovala dalším „dobrovolným“ zvýšením norem, což vedlo ke stávkám.
Aby režim zlomil odpor, rozhodl se nakonec v květnu 1953 zvednout normy zákonem, a to o nejméně deset procent. Opatření mělo zároveň uctít šedesáté narozeniny stranického šéfa Waltera Ulbrichta, které připadaly na 30. června.
Pro dělníky to znamenalo víc práce za stejné peníze. Mnohem častěji se ale stávalo, že nebyli schopni normu vůbec splnit, což se promítlo ve snížení platů.
Představitelé NDR se pokusili projevy nespokojenosti uklidnit vyhlášením „nového kurzu“, který měl zmírnit některá opatření v hospodářské, ale i politické oblasti. Změna však přišla pozdě a byla vnímána spíše jako přiznání neúspěchu. Pracujícím pak definitivně došla trpělivost, když 16. června vyšel v odborových novinách Tribuna článek, jenž zvýšení pracovních norem plamenně hájil.
Tank SSSR během povstání v Berlíně
Povstání začalo na Stalinově třídě
Stavební dělníci ze Stalinovy třídy, jak se nazýval monumentální východoberlínský bulvár budovaný podle sovětského vzoru, přerušili práci a asi tři stovky z nich vyrazily k centrále odborů a k vládním budovám. S sebou nesli transparent „Konec zvyšování norem!“.
K protestnímu pochodu se během krátké doby přidalo přes deset tisíc lidí a s narůstajícím počtem účastníků se radikalizovaly i jejich požadavky.
Už nešlo jen o protest proti zhoršujícím se životním podmínkám, ale začaly se objevovat hlasy žádající odstoupení vlády a vypsání svobodných voleb, propuštění politických vězňů či znovusjednocení obou německých států.
Berlínské povstání, provizorní pomník
Druhý den, 17. června, se protesty změnily v celostátní povstání, do kterého se na několika stovkách míst zapojilo kolem milionu lidí. Do ulic tak vyšel každý osmnáctý obyvatel NDR.
Ve Zhořelci režim na chvíli padl, v Rathenow zlynčovali udavače
Největší demonstrace, čítající řádově desetitisíce lidí, zažil Berlín. Účastníci bouří strhli rudou vlajku z Braniborské brány a nahradili ji praporem v tradičních německých barvách. Na Postupimském náměstí také spálili značení vymezující hranice mezi východním a západním sektorem.
Berlíňané rovněž vyplenili a poté zapálili obchodní dům, v Lipsku zase vzplál prodejní stánek stranických novin Nové Německo.
Na mnoha místech protestující vnikli do věznic a osvobodili arestované, útokem brali radnice a sídla dalších úřadů, z nichž mnohé také vzplály. V okresech Zhořelec a Niesky režim dokonce na několik hodin padl.
K největšímu excesu došlo ve městě Rathenow v Braniborsku. Rozezlený dav tam zlynčoval nenáviděného místního udavače a člena SED Wilhelma Hagedorna, který ještě ten večer následkům svých zranění podlehl.
obrázek
Revoluci ukončily sovětské tanky
Východoněmecká policie nebyla schopná demonstranty rozehnat, někteří její příslušníci se navíc přidali k protestujícím. V 167 z 217 měst či okresů byl proto vyhlášen vyjímečný stav a do ulic vyjely sovětské tanky, které povstání rychle potlačily.
Ještě 18. června bylo sice hlášeno přerušení práce z několika loděnic na březích Baltu a ojedinělé případy stávek se objevily i v červenci, šlo už ale jenom o pouhý dozvuk protestních událostí.
Na základě studia dobových pramenů, které v roce 2004 provedla skupina německých historiků, byla v souvislosti s povstáním doložena smrt nejméně 55 osob, včetně pěti příslušníků ozbrojených sil.
- Podle bádání německých historiků zemřelo v souvislosti s potlačeným povstáním nejméně 55 lidí, z toho čtyři ženy:
- 34 demonstrantů, kolemjdoucích či přihlížejících bylo mezi 17. a 23. červnem zastřeleno sovětskými vojáky
- 5 mužů bylo odsouzeno sovětskými okupačními orgány k trestu smrti
- 2 lidi odsoudily k trestu smrti východoněmecké soudy
- 4 lidé zemřeli ve vazbě v důsledku špatného zacházení
- 4 lidé spáchali ve vazbě sebevraždu, u dvou z nich není vyloučeno cizí přičinění
- 1 demonstrant zemřel při útoku na policejní stanici na srdeční selhání
- zemřelo také 5 příslušníků východoněmeckých bezpečnostních složek: dva policisté a jeden spolupracovník ministerstva státní bezpečnosti byli zastřeleni při obraně věznice, jednoho příslušníka pořádkových jednotek zlynčoval k smrti rozlícený dav a jednoho policistu omylem zastřelili sovětští vojáci
Zvýšení pracovních norem zrušeno, ale režim posílil
Vedení SED odsoudilo povstání jako „fašistickou provokaci“ a podle toho na ni zareagovalo. Několik set zadržených účastníků revolty dalo postavit před soud, přičemž kromě dvou trestů smrti padla také tři doživotí.
Uvnitř samotné SED proběhly čistky a straníci procházeli osobními pohovory, kde se zjišťovaly jejich politické postoje. Potlačené povstání posílilo stranické vedení v čele s Ulbrichtem a zamezilo uskutečnění jakýchkoliv politických požadavků protestujících.
Kromě biče ale došlo i na cukr. Desetiprocentní navýšení pracovních norem bylo zrušeno, platy i nejnižší důchody naopak zvýšeny a ve státních obchodech klesly ceny některých potravin. Vedení strany a státu rovněž slíbilo přehodnotit hospodářský plán a více se zaměřit na produkci spotřebního zboží a potravin.
Západní Německo vyhlásilo 17. červen státním svátkem
Západní Německo uctilo oběti potlačených protestů smutečním shromážděním před radnicí v berlínské městské čtvrti Tempelhof-Schöneberg, kde tehdy sídlilo vedení města. Přibližně půl milionu lidí si tam vyslechlo smuteční řeč kancléře Konrada Adenauera.
Sešli se přesně na místě, kde o deset let později pronesl americký prezident John Fitzgerald Kennedy svůj slavný projev „Ich bin ein Berliner.“ Vidina sjednocení obou německých států, které požadovali východoněmečtí povstalci, se totiž během následující dekády ještě vzdálila, neboť uprostřed Berlína vyrostla zeď.
Touhu po sjednocení pak dlouhá desetiletí demonstroval státní svátek německé jednoty, kterým 17. červen dva měsíce po potlačeném povstání vyhlásila spolková republika.
Ze seznamu německých státních svátků vypadl 17. červen až po téměř třech dekádách. V roce 1990 ho po skutečném znovusjednocení nahradil 3. říjen.