Možná nejslavnější válečná fotografie všech dob, kolem které vznikla řada dokumentů i knih. Přesto na ní nemusí být vše, jak se dosud zdálo. Námořní pěchota vyšetřuje, jestli jeden z mužů na fotce není někým úplně jiným, než se od února 1945 předpokládalo.
Mnohým Američanům se při spojení II. světová válka vybaví právě tento záběr. Fotka nejenže zachytila historický okamžik, ale sama historii spoluvytvářela - po válce se stala mimo jiné předlohou pro památník námořní pěchoty ve Washingtonu.
Identita každého z mužů byla dosud tak nezpochybnitelná. Tři členové námořní pěchoty včetně emigranta z Československa nepřežili - zbývající dva ano spolu s lékařem námořnictva Johnem Bradleym.
Dvojice historiků se však dostala k překvapivému tvrzení poté, co se jí k ruce dostalo několik dalších fotografií ze stejné doby.
Slavný snímek vznikl 23. února 1945 a zachycuje druhý pokus mariňáků o vztyčení vlajky na hoře Suribači. Vojáci tehdy pravděpodobně nahrazovali menší vlajku, kterou do stejného místa dříve umístili.
Autor snímku Joe Rosenthal se po pořízení snímku nijak nepídil po identitě šestice zachycených mužů. To učinila přímo námořní pěchota a až dodneška se za aktéry snímku pokládali Harlon Block, Rene Gagnon, Ira Hayes, Franklin Sousley, Michael Strank a právě John Bradley.
Po porovnání uniformy tvrdí dvojice historiků, že druhý muž zprava není ve skutečnosti John Bradley, ale jeho kolega Harold Henry Schultz. On sám tuto verzi už osobně nepotvrdí ani nevyvrátí – zemřel v roce 1995.
Osudy zmíněné šestice zachytil mezi Američany dobře známý knižní bestseller „Vlajky našich otců“. Tu paradoxně napsal Bradleyho syn James v roce 2000. Publikací se mimo jiné inspiroval i režisér Clint Eastwood při jednom ze svých filmů. Samotný Bradleyho syn je prý v šoku a vedení armádní pěchoty závěry historiků zkoumá.
Ať už dopadne šetření jakkoliv, na síle tohoto okamžiku ani Bradleyho roli v bitvě samotné to nic nemění. Jen se možná ukáže, že tato fotka může žít novým a nečekaným životem i poté, co už jsou všichni muži z ní mrtví.
