Péšávar - Útok na školu v Péšávaru byl pečlivě připravenou operací s cílem způsobit v Pákistánu co největší šok. Taliban se rozhodl, že násilí nebudou ušetřeny ani děti. Nejnovější bilance masakru se zastavila na 148 obětech, z toho je 132 dětí. Hrůzu, která se ve škole odehrála, přibližují svědectví těch, kteří měli větší štěstí než jejich spolužáci a řádění komanda Talibanu přežili…
„Viděl jsem velké černé boty, jak se ke mně přibližují,“ popisuje 16letý Šarúk Kan. „Ten muž hledal děti, které se ukryly pod lavicemi.“ Společně se svými spolužáky se okamžitě schoval pod stůl, když do jejich třídy vtrhli čtyři ozbrojenci. Střelili ho do obou nohou. Zkusil hrát mrtvého. Aby nekřičel, nacpal si do úst kravatu.
„Muž v černých botách pořád hledal studenty. Střílel další a další kulky do jejich těl. Ležel jsem tak klidně, jak jen to šlo, zavřel oči a čekal, až mě znovu trefí. Celé tělo se mi třáslo. Smrt byla tak strašně blízko. Na ty přibližující se černé boty prostě nikdy nezapomenu.“
Jeho učitelka křičela po zásahu do ruky bolestí. Jeden z ozbrojenců k ní přišel „a střílel do ní tak dlouho, dokud nepřestala vydávat jakékoliv zvuky,“ líčí Šarúk na své nemocniční posteli hrůzné zážitky.
Chlapce zachránilo to, že zaspal
Ohromné štěstí včera zažil 15letý Dawood Ibrahim. Ráno mu nezazvonil budík a díky tomu je naživu. Zůstal jediným žákem deváté třídy. Všichni jeho spolužáci jsou po smrti. Útočník ve třídě plné děti odpálil svou vestu napěchovanou výbušninami.
Se štěstím z masakru vyvázl i 13letý Ešan Elahí. Hrál mrtvého, když ho ozbrojenci střelili dvakrát do ruky. Žák osmé třídy popsal, že střelbu prvně zaslechl v okamžiku, kdy se spolu s ostatními účastnil kurzu první pomoci ve školní hale. Vyučovat přijeli armádní instruktoři. „Naši učitelé a instruktoři nám řekli, ať se uklidníme, ale zvuk kulek byl stále blíž a blíž. V dalším okamžiku příliv kulek roztříštil sklo ve dveřích a oknech haly. Někdo se snažil vykopnout dveře.“
Mezi stovkou studentů v hale propukla panika. „Každý se snažil najít místo, kde by se mohl ukrýt. Ale nic takového tam opravdu nebylo. Jenom židle a lavice. Jednu jsem přeskočil a lehl si pod ni na zem. Děti brečely. Viděl jsem, že jako první šel k zemi instruktor. Mnoho mých přátel bylo střeleno do hlavy, hrudníku a končetin přímo přede mnou. Části jejich těl a kapky krve poletovaly třidou jako kousky bavlny. Teplá krev mých přátel mi dopadala na tvář. Bylo to příšerné.“
Zběsilá střelba podle Ešana trvala zhruba deset minut. „Pak asi na minutu ustala. Ale pak začali střílet znovu – na ty, co křičeli bolestí a zkoušeli se pohnout. I mě zasáhly dvě kulky – do ruky. Strašně jsem chtěl brečet, ale bylo mi jasné, že by to znamenalo okamžitou smrt. Nehodlali odejít z místnosti, dokud nebudou všichni mrtví.“
Život Ešanovi zachránili pákistánští vojáci. „Zaslechl jsem z venku nějakou střelbu. Myslím, že to bylo v okamžiku, kdy se do školy dostali vojáci. To odpoutalo pozornost útočníků. Běželi pryč z haly. Ale já jsem se nepohnul ani nepromluvil dalších deset minut. Dokud nedorazili vojáci, aby nás zachránili. Hala se proměnila v místnost plnou krve a smrti. Krev, maso a části těl byly prostě všude. Viděl jsem tváře svých kamarádů. Úplně bez života. Pořád to mám před očima.“
Děti zabijete jen přes mou mrtvolu…
Neuvěřitelnou odvahu prokázala tváři v tvář teroristům 24letá učitelka. Když vtrhli do její třídy, řekla jim, že mohou děti zabít jen přes její mrtvolu. Radikálové ji polili benzínem a před dětmi zapálili. Přesto sebrala poslední síly a křičela na studenty, aby utekli. „Byla to hrdinka, neuvěřitelně statečná. Postavila se mezi nás a teroristy, aby nás nemohli zasáhnout,“ vzpomíná se slzami v očích 15letý Irfan Ullah. Sám utrpěl těžká zranění hrudníku a břicha. Doufá, že mu učitelka odpustí, že se ji nepokusil ochránit. „Cítil jsem se tak sobecky, když jsme prchali, abychom si zachránili život. Místo toho, abychom se pokusili zachránit naši paní učitelku, která se pro nás obětovala.“
