Vlajky provázejí lidstvo od nepaměti. Vyvinuly se počátkem novověku na námořních lodích, ale původ jejich předchůdců sahá až do starověku. Za nejstarší stále užívanou vlajku státu na světě je považován dánský Dannebrog, který tvoří bílý skandinávský kříž na červeném podkladu. Vznikl přesně před 800 lety, 15. června 1219.
K jejímu vzniku se pojí dvě legendy. Podle jedné se snesla z oblaků přímo do rukou dánského arcibiskupa Anderse Sunesena 15. června 1219 v bitvě u Lyndanis (dnešní Tallin). Přihodilo se to ve chvíli, kdy bojem vyčerpaná dánská vojska vedená králem Valdemarem II. byla na ústupu.
Arcibiskup měl tehdy vystoupit na kopec, aby poprosil boha o pomoc. Během modlitby slíbil, že postaví v Estonsku kostely a že Dánové starší dvanácti let se budou v den výročí vítězství postit. Vlajka v rukou arcibiskupa pak dodala dánským vojskům sílu k bitevnímu úspěchu.
Druhá, novější legenda se zmiňuje pouze o králi Valdemarovi II., kterému se v předvečer bitvy zjevil na zarudlé obloze bílý kříž. Král poté nechal zhotovit červené prapory s bílým křížem a v bitvě zvítězil.
Nejstarší nezpochybnitelné doklady o používání této vlajky pocházejí z poloviny 14. století, kdy už existovaly vlajky Rakouska a Anglie. Určitou dobu byla používána i jako vlajka Norska, které přijalo svou dnešní podobu až v roce 1821. Statusu národní vlajky nabyla v roce 1854 a posloužila jako základ pro vznik vlajek dalších severských států.
Jaká je historie vlajek?
Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku třetího tisíciletí před naším letopočetem v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu jsou ale z počátků dynastie Čou v Číně (12. století před Kristem).
Prvním skutečným praporem v Evropě bylo římské vexillum, zavedené v roce 105 před Kristem konzulem Gaiem Mariem jako rozlišovací znamení římských legií. Rozšíření vlajek přinesly křížové výpravy v letech 1096 až 1291, kdy se musela křesťanská vojska od sebe nějak odlišit.
- Vlajka je zpravidla různobarevný kus látky, obdélníkového, čtvercového či jinak pevně stanoveného tvaru a poměru stran, který označuje příslušnost ke skupině, organizaci, územní jednotce či státu, případně slouží k signalizaci.
Na moři bylo označování státní příslušnosti lodi vlajkou běžné již v 17. století, tento zvyk rozšířili zejména Nizozemci. Postupně se vyvinuly zvláštní civilní a válečné námořní varianty státních vlajek.
Vlajky nyní zasahují do mnoha oborů lidské činnosti, své prapory mají sportovní kluby, města či obce, politické strany, mezinárodní organizace, ale i různé spolky a sdružení. Zástavu má každý stát světa, při změnách režimů se ale často mění.
Na vlajkách států se objevují hlavně trikolory či pruhy, kříže, hvězdy, zvířata, stromy, zbraně nebo politické (například srp a kladivo nebo hvězda) či náboženské (muslimský půlměsíc) symboly. Barvy pak mají podle odborníků zvláštní význam: červená znamená nebezpečí, revoluci, válku, odhodlání či sílu, bílá mír a vzdání se, oranžová odvahu, zelená bezpečí, zem, mládí či naději, žlutá opatrnost a černá zármutek či smrt.
