Caracas - Venezuelský prezident Hugo Chávez vyzval levicové vůdce latinskoamerických zemí, aby odolávali tlaku Washingtonu. Sezval si je na přehlídku u příležitosti 200. výročí venezuelského hnutí nezávislosti. Chávez také označil favorita prezidentských voleb v sousední Kolumbii Juana Manuela Santose za hrozbu pro stabilitu kontinentu. Kolumbie spolupracuje s Amerikou v boji proti drogovým kartelům.
Chávez oslavil se spojenci 200 let boje za nezávislost Venezuely velkou vojenskou přehlídkou, na které vynikala rudá barva. Předvedeny byly nové ruské stíhačky Su-30 a čínské bojové letouny K-8 a spolu s venezuelskými vojáky pochodovaly i oddíly jejich kubánských a libyjských kolegů.
Venezuelský prezident v projevu znovu obvinil USA z vměšování do latinskoamerických záležitostí a vyzdvihl své úsilí o vybudování „demokratického socialismu“ v zemi. Mezi hosty seděl na čestném místě kubánský vůdce Raúl Castro. Přijeli i prezidenti Bolívie, Ekvádoru nebo argentinská prezidentka. Podle Cháveze je odkaz bojovníka za svobodu Simona Bolívara stále živý. Řekl, že on sám podporuje stejné hodnoty.
„Tihle vojáci jsou připravení bránit každý milimetr naší posvátné země. Už nikdy nepadne do rukou cizincům. Ať žije vlast, svoboda, nezávislost!“ komentoval Chávez vojenskou přehlídku.
Fidel Castro poslal Chávezovi pozdravné poselství
Bývalý nejvyšší kubánský představitel Fidel Castro zaslal Chávezovi pozdravné poselství, ve kterém podle agentury Reuters napsal, že Chávez zdědil jeho vůdčí roli v boji proti moci USA.
Chávez v projevu potvrdil roztržku s Kolumbií, která je spojencem USA a potýká se s levicovou gerilou, jež se zjevně těší venezuelským sympatiím. Řekl mimo jiné, že bude-li příští měsíc zvolen kolumbijským prezidentem bývalý ministr obrany Juan Manuel Santos, ohrozí to stabilitu v Latinské Americe. Santos „je hrozbou pro nás všechny, zvlášť pro Ekvádor, Venezuelu a Nikaraguu,“ řekl prezident.
Před zraky tisíců červeně oděných Chávezových stoupenců na přehlídce pochodovalo „12 000 socialistických, protiimperialistických a revolučních bojovníků“, jak je podle agentury AFP charakterizoval velitel přehlídky generál Celso Canelón. Opozice oslavy kritizovala jako show, jejímž cílem je oslavit Cháveze.
Vývoj boje za nezávislost Latinské Ameriky
Takzvaní kreolové povstali před dvěma sty lety v Latinské Americe proti vlasti svých někdejších předků Španělsku, a zahájili tak války za nezávislost. Za jejich rozbušku bývá považována revoluce ve Venezuele z 19. dubna 1810, následovaná vzpourami v dalších zemích kontinentu. Vítězný boj proti kolonizátorovi však vystřídaly občanské války, převraty a diktatury a někde i více či méně přímé intervence USA.
Typickým jevem tamní politiky se stal systém caudillů, autoritativních vůdců, který mnohde přetrval až do druhé poloviny 20. století. Inspirací válek za nezávislost v Latinské Americe byly svobodné Spojené státy americké (od roku 1783) a francouzská revoluce (1789-1799). Kreolové tehdy také hodně cestovali do Evropy, kde se seznamovali s myšlenkami osvícenství, a posléze doma zakládali vědecké společnosti, jež se postupně staly centry politického života. Samotný boj zažehla okupace Španělska Napoleonem, který v roce 1808 dosadil na tamní trůn svého bratra Josefa.
Tehdy začali kreolové v koloniích zakládat junty, jež původně organizovaly odpor proti stoupencům Napoleona ve jménu sesazeného krále. Brzy si ale členové junt uvědomili, že dokážou záležitosti spravovat i bez Madridu. Po vypuknutí povstání ve Venezuele v dubnu 1810 následovalo v květnu svržení místokrále v Buenos Aires, v červenci ustavili independisté juntu v Kolumbii a v září v Chile. Týž měsíc se k boji připojilo Mexiko a následovaly další španělské kolonie. Větší část kreolů však tehdy ještě zůstávala neutrální, stejně jako domorodé obyvatelstvo, které v potomky někdejších dobyvatelů nemělo důvěru, mimo jiné proto, že slib zrušení otroctví a rozdělení půdy zůstával jen na papíře.
Do roku 1815 se proto novému španělskému králi podařilo znovudobýt většinu území. V roce 1816 ale zahájil Simón Bolívar druhou, tentokrát vítěznou etapu boje a do roku 1819 ovládl téměř celý sever. Na jihu kontinentu slavil vítězství generál José de San Martín, jemuž vděčí za samostatnost Chile, Argentina a Peru. Bitva u Ayacucha v Peru 9. prosince 1824, vybojovaná Bolívarem a generálem Antoniem José de Sucrem, znamenala konec vlády Španělska na kontinentě. Jako poslední ztratilo Španělsko Kubu a Portoriko v roce 1898, když prohrálo válku s USA.
V Mexiku druhá fáze válek za nezávislost dlouho netrvala. Španělský generál Agustín Itúrbide, vyslaný na jih zlikvidovat poslední partyzánské jednotky Vicenteho Guerrera, se totiž s Guerrerem spojil a v roce 1822 se stal mexickým císařem. Ale jen na rok, než se útvar rozpadl a vznikla republika Mexiko a Spojené středoamerické provincie (Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua a Kostarika). Bez válečného konfliktu získala nezávislost Brazílie. Dílem přispěl opět Napoleon, před nímž v roce 1808 uprchl s celým dvorem portugalský král do Ria de Janeiro, čímž Brazílie získala formálně status království. Do Portugalska se dvůr vrátil v roce 1820, ale v Brazílii zůstal jako regent syn krále dom Pedro, jenž v září 1822 vyhlásil nezávislé Brazilské císařství.
